Čím onemocněl svět? To mě zajímá, říkám si, zkoumajíc titul s vtipným obrázkem zeměkoule – krychle na přebalu. Instinktivně po knize Ruedigera Dahlkeho sáhnu, sama se otvírá na straně 197, kde na mě zasvítí kapitola HMAT. Čtu: …Když člověk nově prožije a vychutná si schopnost kůže vnímat, bude se pak lépe cítit ve své kůži. Hříčka? Náhoda, která mě právě před povídáním s paní Jitkou o dotykové terapii zavála do blízkého knihkupectví?
Proč z tak přirozené věci, jakou je dotýkání, vznikla terapie?
Moderní doba přinesla přemíru stresu. Už odmala nás maminky zapomínaly chovat a dotýkat se nás. Jako miminka vnímáme svět hlavně prostřednictvím hmatu, proto stálou blízkost matky potřebujeme, toužíme přes kůži vnímat její doteky, její teplo. Když se nám takové emoční potravy nedostává, trpíme podvýživou doteky a přicházejí frustrace, které se později snažíme přebít extrémní prací mysli. Často se v obsahu mysli ztrácíme natolik, že nejsme schopni napojit se na tělo, vnímat jeho signály ani u sebe, natož u druhých. To pak samozřejmě přináší problémy a bolestné situace do našich vztahů.
Dotykovou terapii tedy asi nejvíce vyhledávají lidé s narušenými vztahy…
Ano, lidé, kteří touží po blízkosti a nemohou ji nalézt, ti, kteří prošli nějakým traumatickým obdobím, zůstali opuštěni, prožili nepříjemný rozchod, ztratili vřelý vztah k rodičům, dětem, partnerům a stojí o to, aby se opět stal láskyplným. U těch, kteří současně navštěvují mé lekce jógy je problém čitelný i beze slov – při relaxaci se nedokáží myšlenkově odpoutat, uvolnit, pořád je tam napětí a křeč. Mohou si stokrát říkat – já chci – a nejde to. Právě dotyková terapie umí tyto bloky uvolnit.
Co se odehrává na vašich prožitkových kurzech?
Začínáme v malé skupině šesti až osmi lidí. Formou hry, tance a autogenního tréninku se učíme uvědomovat si své tělo, vnímat jeho různé části, učíme se obejmout, držet se za ruce a dívat se přitom do očí. Spousta lidí to vůbec nedokáže!
Přicházejí i bouřlivé reakce?
Téměř vždy. Najednou totiž přestává fungovat rozum, obranné mechanismy mysli postupně odpadají, zůstávají jen emoce. V každém z nás je uvězněn proud lásky, byť, jak říkám, pod příkrovem ledu. Ale dotekem i ledy tají. Jakmile se ocitneme v laskavém objetí, ledy povolí a proud lásky může být navázán. Někomu stačí láskyplně podat ruku a on se rozpláče. V jiném pohlazení uvolní energii hromaděnou i desítky let. Pak je to jako když se protrhne hráz, přichází ohromné uvolnění, úleva. Úvodní část proto probíhá v sobotu, aby v neděli měl každý možnost prožitky nerušeně doma zpracovat. Radím zajít si na masáž, připravit koupel s vonnými oleji, poslouchat relaxační hudbu… Rozhodně ne horlivě přemýšlet a zážitky rozebírat.
Jak terapie pokračuje?
Asi po třech týdnech se sejdeme podruhé. Bývá to příjemné, všichni už mají pocit, že se znají a jsou si blízcí. Tentokrát pracujeme ve dvojicích a jdeme do intimnějších situací, kde slova téměř nehrají roli. V příjemné atmosféře, kterou provází relaxační hudba a vůně z aromalampy, se učíme vnímat symbolickou řeč těla, pohladit se po tváři, vlasech, zádech nebo se přátelsky poplácat po rameni. U někoho mohou dotyky stále vyvolávat nepříjemné pocity, někdy až agresivitu. Se všemi proto pracuji dál, minimálně třikrát se scházíme při individuálních sezeních. Je důležité, aby prožitek nezůstal jednorázovou záležitostí, ale proud lásky a odpuštění byl trvalý. Během několika měsíců se většinou daří odstranit i těžké bloky. Co je zajímavé, že téměř vždy nalézáme kořeny problémů v dětství, neomylně se opakuje schéma dítě – matka nebo dítě – otec.
To by měl vědět každý rodič.
Určitě. Se svými dětmi bychom se měli doslova promazlit minimálně do školního věku, každou pochvalu a slovní podporu zpečetit pohlazením nebo objetím. Jako zázrak působí pevné objetí na neklidné nebo rozjívené dítě.
Například – nedávno jsem řešila případ maminky a dcery. Z vnějšího pohledu byl jejich vztah naprosto v pořádku, přesto vůči sobě dlouhá léta pociťovaly hluboké vnitřní zábrany. Někde uvnitř obě věděly o co jde, ale nikdy neměly odvahu si o tom otevřeně promluvit. Zkoušely různé terapie, ale marně. Až při prožitkovém kurzu vyšla najevo příčina. V dětství obě prožily sexuální zneužití členem rodiny a celou dobu v sobě nesly bolestné trauma provázené obviňováním a pocity viny. Díky dotykové terapii dokázaly v objetí vše konečně vyslovit a ujistit se ve své lásce, došlo k mohutné reakci obviňování, pochopení, odpuštění, pláče a očištění.
Jaké vnímáte změny, setkáte-li se s absolventy kurzů později?
Jsou to prozářené vyrovnané bytosti, ve tvářích se jim zračí zázrak toho prožitku. Mohu napsat, říci někde do polštáře nebo v tichu meditovat – už jsem ti odpustila maminko, tatínku, ale pokud to hluboce neprožiji, zůstane to jen na povrchu a k opravdovému odblokování nemůže dojít.
Maséři říkají, že pro odblokování máme na těle tři “zázračné ventily” ramena, šíji a hýždě…
Je to tak. Do ramen a šíje se ukládá stres zejména u mužů, ale dnes už jsme my ženy tak mužské, že se tam ukládá i nám. Proto kurzy začínají tím, že si stoupneme proti sobě a položíme ruce na ramena. V tu chvíli ramena s úlevou poklesnou a cítíme se chráněni. Muži mívají často sevřenou také oblast prsních svalů a hrudníku, ženy stres více ukládají do hýždí. Při lekcích jógy, které navštěvují většinou ženy, se proto uvolňování hýždí věnujeme důkladně.
O léčbu doteky se také zajímají spíše ženy?
V drtivé většině. Muži jakoby se emocí báli. V Indii jsem viděla muže plakat nebo se držet za ruce. U nás se v takové situaci muž cítí pokořen. Přestože pracuji většinou se ženami, říkám si, že je to v pořádku. Každý máme v polarizovaném světě své poslání – muž nese tíhu světa a žena je tady aby svět zjemnila a zkrásnila, i prostřednictvím doteků. V každé z nás je Velká Matka, která v sobě nosí nový život a vnáší hloubku něhy do světa. Ostatně dobře víme, že muži, kteří se potřebují obzvlášť cítit nad věcí, touží po pohlazení ženy nejvíce.
Zmínila jste se také o aromaterapii…
Bez ní si kurzy nedovedu představit. Vůní číslo jedna je pro mě levandule – uvolňuje, zklidňuje, přináší pocit blízkosti přírody, a tím čistoty a lehkosti. Nicméně k prvním sezením, abych navodila atmosféru uvolnění
a přírody, ráda využívám i lesní vůně – borovicové a smrkové jehličí, jedlové šišky a další. Vůně se lidem stává synonymem prožitku uvolnění a láskyplnosti. Často pak s vonnými silicemi začnou pracovat i doma.
Svůj prožitek si tedy s každým zapálením aromalampy potvrzují a fixují?
Přesně tak. Když vyvolají známou atmosféru, opět se vcítí do prožitku, který vnímali když se s někým drželi za ruce a dívali se mu do očí. Pozitivní emoce se násobí.
Blíží se Vánoce, jsou podle vás také synonymem pozitivních emocí?
Myslím si, že spíš se stávají traumatem. Mezi chaotickým pobíháním, sháněním a uklízením zapomínáme na jejich pravý smysl – zrození Nového Slunce. Rodí se v nejtemnější době roku, aby přineslo světlo. V křesťanství je symbolizováno zrozením Ježíška. Měli bychom se snažit, aby se Slunce zrodilo i v každém z nás. V tomto čase bychom měli jít do sebe a zpátky do rodiny. Pokud jsme sami, být se svými blízkými alespoň v myšlenkách. Všichni bychom se měli stát součástí velké lidské rodiny.
Jana Chrástecká vedla rozhovor s Jitkou Stehlíkovou o zázračné terapii pohlazením
Aromaterapie č. 4, 2004