Ještě za mého dětství, a není to zase tak dávno, byly Jeseníky horami neprostupných hlubokých lesů, jež protkala nespočetná množství studánek, pramenů, říček. Jsou to ony chladivé proudy řinoucí se z hlubin hor, které dávají život a neopakovatelně mocnou krásu tomuto kraji. Kraj i nyní přes všechny necitelné lidské zásahy vyjevuje to nejblaženější ze sebe všem smyslům. Vazba, jíž jsem spoutána s geniálním „vodním doktorem“ sedlákem Priessnitzem, je ovšem hlubší než pouze sdílená sounáležitost s vodou.
Moje babička přišla do lázní Jeseník po druhé světové válce z Hané (rodilá horalka od Vsetína jako nejstarší dcera musela již od svých čtrnácti let odlehčit početné rodině službou u sedláka na Prostějovsku), a to s odrostlými dětmi, z nich nejmladší , tehdy sedmnáctiletá, byla moje budoucí maminka. Byli ubytováni v „Hradě“, jak se dodnes nazývá mohutná budova původního Priessnitzova vodoléčebného ústavu, prvního na světě té doby, tj. počátku devatenáctého století. Po letech jsem se v něm narodila.
Je to banální, ale krajina mého srdce je mou krajinou rodnou. V ní jsem vdechovala od prvních chvil fluidum Priessnitzova přesvědčení o síle vody, nesmělými krůčky po kamenných chodníčcích, které v lesích chátraly po předchozích obyvatelích, jsem se dotýkala chodidly země, z okna školy jsem denně pozorovala, jak káňata či sokoli obkružují jesenická údolí, a v nich jsem prožila později svou první gymnaziální lásku. O tomto koutu země moravské a slezské budu do konce svých dnů mluvit jako o „svém“ kraji.
Nikdy jsem jej neopustila, ať jsem žila kdekoli. Přebývám v něm svou vodní duší a on žije ve mně každou buňkou mého těla a myšlenkou mého ducha. A tak nejenom skutečně, ale i ve své mysli mohu kdykoli procházet tímto krajem a žít jím, jeho přítomností, ale také svou čistou minulostí, a zároveň nabírat sílu pro to, co mne čeká, co je pro mne uchystáno. Ačkoli jsou mé hory už názvem oslavou podzimu, čas, kdy jsme si nejblíže, je pátá dobra roku: předjaří a rané jaro. V tomto čase jsem se ostatně narodila, první nádech je určující. Tato roční doba vrcholí kolem Velikonoc, přelomem března a dubna. Naprosto svébytná je vůně v tomto čase: sněhy tají, vodou nasáklá hlína, tlející tráva a jarní květiny slučují směs pronikající všemi póry, země odhaluje svou zahnědlou kůži, jíž počínají prorůstat podléšky, bledule, čemeřice. Voda proudí z každého kopce, lesy i stráně jsou jí přesyceny. Bytost hor se vydává napospas, tak samozřejmě čistě a neokázale. V tu dobu vycházím do krajiny nejraději, do krajiny léčivé, a přesto zranitelné.
Lázně Jeseník
Jeseník, někdejší Graefenberk, lázně se sanatoriem, léčebnými domy, kavárnami a přírodní kolonádou leží na pahorku nad Jeseníkem. Město v údolí se brzy po ránu halí do hustého oparu, nad nímž první sluneční paprsky ozařují sněhové hřbety nedalekých velikánů. Jeseník je rozložen v údolí, pouze severní stranu rozevřela říčka Bělá, pramenící pod Karlovou Studánkou a mizející v polských rovinách. Severní vítr svobodně táhne každou zimu Jeseníkem s nekonečnými přívaly mraků letících až odněkud ze Skandinávie, jejich dalším postupu jim zabrání až vévodící hora hor – Praděd. Pod jeho vládou stojí mrakům v postupu šik oblých štítů: Šerák, Keprník, Červená hora… A Jeseník se dlouhé dny i s přilehlými vesnicemi Domašovou, Lipovou, Adolfovicemi, Dětřichovem, Filipovicemi postupně utápí v záplavách sněhu. Na jižní moravské straně hor, v takovém Šumperku poletují jen zbloudilé vločky.
Nyní ovšem přichází vláda slunce, je čas jarní rovnodennosti a sněhy z dlouhých strání nad Jeseníkem stály, jeho zbytky se ještě krčí v různých zastrčených proláklinách, vytrvají někdy až do máje, ale svahy ztrácejí okrovou barvu pod rojící se zelení trávy.
Z Priessnitzova sanatoria jdu rovnou do chrámu. Ten vybudoval na jedné z grafenberských strání sochař Jan Šimek. Bylo to za časů komunistické normalizace v sedmdesátých letech. Když sem tehdy přijely bagry a buldozery a vyvrátily staré ovocné stromy a proměnily bývalé „sluneční lázně“ v prapodivné hromady zeminy, byli místní obyvatelé zděšení. Jak se postupně ukázalo, nešlo o budovatelský záchvat, naopak. Pod širým nebem se setkává voda, tráva, kámen a daleké obzory s Jediným.
Stoupám po kamenné stezce vzhůru, míjím kameny-krystaly, kameny-prameny, kameny-překážky, kameny-objetí a zůstává tráva, jen tráva, zaoblená v neurčitosti, jež zpočátku mate, zdali se vydat ihned strmě ke kameni-člověku, anebo trpělivě pokračovat obloukem – svými pochybnostmi a nejistotami – až ke kameni-bráně. Když stanu v nejvyšším bodě pod lesem a pohlédnu k východu, oltář přede mnou – slunce – zalévá ostrým světlem krajinu i mne a já v úžasném vytržení přestávám dýchat.
Projdu branou do lesa a jsem očištěna, a snad i posvěcena, k tomu sklánět se nad prameny a nabírat z nich po doušcích životodárnou vodu. Tudy jsem se nesčetněkrát procházela se svou babičkou. Tato prostá žena s vrozeným hlubokým citem pro sílu přírody ctila svým životem léčebné objevy pasáčka Vincence Priessnitze. Jakmile zaslechla, že jsem coby capart podivně zakašlala, navlékla mi na kárované papučky gumové galoše, vlněným valašským šátkem mi zababušila hlavu a krk – a hajdy do lesa. Celý den jsme prochodily od pramene k prameni, ať byl mráz, mlha nebo pršelo. A nejen voda, i silice jehličnanů ve vlhkém vzduchu pročistily můj dech, a navečer rychlá horká koupel v plechové vaničce a bylinkový čaj s medem. Druhého dne jsem byla zdravá.
Městem Jeseník
Scházím stráněmi do města, překročím trať a sejdu k potoku Staříč, u soutoku s Bělou jsme se jako děti na vachrlatém voru vydávaly bojovat s krami, ovšem v létě bývaly obě jesenické říčky „pohublé“, to jsme zase rády skákaly z kamene na kámen třeba až do České Vsi.
Jeseník zraněný „socialistickou výstavbou“ osm let po sametové revoluci dostává přívětivější tvář: paneláky na náměstí projasnil lehce postmoderní kabát a obnovená barokní radnice uprostřed upomíná na starobylost bývalého hornického města.
Němečtí kolonisté, kteří na pozvání českého krále Přemysla Otakara II osídlili i tyto hraniční hory, nalezli je bohatými rudami, a hlavně zlatem. Nad městem se tyčící Zlatý chlum je doslova prošpikován středověkými štolami, v nichž jsme jako děti hledaly dobrodružství. Jednou se mi ovšem podařilo zahlédnout v hlušině zvláštní lesk – ve slídě vyrostlý český granát velikosti třešňové pecky jsem po letech darovala muži, jenž mi (jak jinak) způsobil nejvyšší bolest a dal mi nejvyšší míru lásky. Na vrcholku hory je kamenná rozhledna. Tuto kratochvilnou stavbu vybudoval první frývaldovský (Jeseník se původně jmenoval Frývaldov) turistický spolek na přelomu století. Teď na něm právě vlaje bílá vlajka – pan hostinský tímto způsobem oznamuje do širého okolí, že dnes je rozhledna přístupná a v přilehlé hospůdce je k dostání výborná hanušovická jedenáctka nesoucí název po nechmurnější jesenické hoře – „Šerák“.
Z romantické věže se předestře úchvatný pohled. Lázeňský vrch se pode mnou proměnil v rybu jakoby směřující k rovinám, kde se leskne hladina Otmuchovského jezera. Nejvyšší magnetickou sílu pro oči má ovšem Praděd, nejvyšší hora Jeseníků. Jeho nevkusná telekomunikační věž z této perspektivy vypadá jako lehce zabodnutá jehlice v drdolu…
Rejvíz
Cestou na Rejvíz ze Zlatého chlumu ocením své dobře promazané pohorky, rozmoklý sníh ztracené běžkařské stopy mě provází až k Mechovému jezírku. O tom, jak živo je v lesích, svědčí stopy zvířat, rozeznávám nejen přítomnost srnčí a zajíců, také lasičky a drobných hlodavců, budu mít dnes štěstí na vzácnou stopu rysa? Rejvíz je rašelinová planina ve výšce 730 metrů nad mořem. Je pro mě nejtišším místem zdejších hor. Všechny zvuky jsou v okamžiku pohlceny do černých hlubin, až tajemné ticho děsí. V létě se sem vypravuji hledat vzácnou masožravou rosnatku okrouhlolistou. Skomírající zima se těžce propadá do zetlelých hlubin, jsem zde jedinou lidskou bytostí, a přesto necítím samotu. Najednou motýl šněruje neviditelné pavučiny hustým předjarním vzduchem. Zatímco na sjezdovkách Červenohorského sedla, Ramzové nebo u Ovčárny probíhá vrcholná lyžařská sezóna a zaváté smrky ještě dlouho ponesou na svých ohnutých větvích nánosy tvrdého sněhu, tady v kraji u Jeseníku kvetou lýkovce, nizoučká tráva zaplavuje kraj, květy devětsilu prorážejí dokonce asfaltovými cestami a dlouhé šňůry havraních hejn směřují na sever k Baltu.
Autobus mě veze zpátky do rodného města, slunce již ztracené vysílá poslední nachové světlo nad přírodní kolonádu na lázeňském vrchu, rozžaté lucerny mé nejmilejší hůrce nasadily zářivou čelenku.
Priessnitz
Vydám se z města Jeseníku Muzikantskou stezkou nahoru do lázní. Jít hlavní cestou by znamenalo projít teď za nastupujícího večera hrůzným místem upomínajícím kamenným plamenem na události před třemi staletími, kdy právě tady hořela na inkvizičních hranicích těla jesenických „čarodějnic“. Raději se prodírám nestříhanou alejí keřů, vinoucí se lázeňskou strání, pěšina je dobře vyšlapaná a já znám téměř každý kořen, kámen, zákrutu. Kolonádou projdu vedle bronzového lva, který je symbolem zdejších lázní, sochu Priessnitzovi darovali maďarští pacienti. Ovšem také Poláci, Francouzi, Angličané a jiní Evropané zvěčnili svou vděčnost za uzdravení do vzácného kovu nebo v kameni, památky na jejich uzdravení jsou jak v lázních, tak v lesích kolem města Jeseníku. Naši krajané se nenechali zahanbit, u vchodu na kolonádu Myslbekova socha bohyně zdraví Hygiea symbolizuje vzácnou českou vlastnost – vděk, úctu a uznání rodákovi.
Za ní se pěšinou dostanu k malé kapličce. V ní jsem byla tajně pokřtěna. Babička nemohouc se dívat, jak rostu za časů diktatury proletariátu v pohana, přemluvila jesenického faráře, aby v padesátých letech kapličku otevřel a zařídil právě zde mé vykoupení: tak mě jednoho prosincového rána pramínek svěcené vody (pocházející z těchto hor) omyl z hříchů prapředků, pan pátek odříkal modlitby a babička za mne-nemluvňátko slibovala. Ani on a snad ani moje babička netušili, že jsem svazována v této chvíli nejen s věčností, ale také s mužem, který v kryptě této kaple po boku své trpělivé manželky sní svůj věčný sen o vodě, s mužem, který uvěřil síle své intuice. Dokázal vyléčit lidské tělo spolu s lidskou duší.
Jako školáci jsme se učili, že náš rodák Vincenc Priessnitz (bylo to v roce Napoleonova tažení Evropou, tj. 1812) utrpěl při pádu z vozu těžký úraz hrudníku a hlavy, ležel dlouho v bezvědomí, a když se po několika dnech probral k životu, dlouho byl „bez sebe“. Místní felčar radil matce teplé zábaly, při kterých syn velmi trpěl. Vzpomněl si, jak kdysi na pastvě jako dítě sledoval srnu se zraněnou nohou, jíž si namáčela pravidelně v jedné horské bystřině, až se vyléčila. Kde najít životodárnější lék pro lidi s takovou beznadějí, jakou zažil nyní Vincenc, než v horské vodě?… Studená voda jej vyléčila a dala mu schopnost léčit druhé. Od dvacátých let 19. století tu stojí lázně, kdysi světoznámé tak, že dopis pro jeho zakladatele dorazil z Ameriky jen s jeho jménem a názvem zdejší osady, jež dala lázním jméno Graefenberg.
Duch krajiny
Jaký zázrak – dnes nalézám dveře kapličky otevřené, vstupu brání mříž přede dveřmi. Provizorní oltářík je osvětlen blikajícími svícemi. Dlouho byla kapličká zavřená a nyní se opět vše vrací do normálu… Ach ano, uvědomuji si: dnes je Velký pátek. Stojím dlouho na prahu. A myšlenky se zastavují, přichází pouze stav pronikání. Plný měsíc ozařuje zemi, její poklady se otevírají, a nejsou to hroudy zlata ani blýskavé drahokamy, i když i těch je v Jeseníkách požehnaně – otevírá se cesta k bytostem hor. Jejich dech lze vnímat citlivé duši.
Duch krajiny přichází až k uzamčenému lidskému klubíčku ega a rozmotá je tak náhle, že jsem pojednou součástí vzduchu, bledých hvězd, promáčené hlíny, pučících listů javorů, ztrácím se v pramenech. Je mi poskytnuto největší bohatství, jež hory nevydávají každému: setkání s bytostmi lesů a hor tak bezprostředně, jak to kdysi znali naši předkové. Právě tady a teď prociťuji, že se věky smíchávají.
Nelze než pokorně, leč s hrdostí stát jako jedna z dalších bytostí ducha hor a – vesmíru, tentokrát v člověčím hávu.
Jitka Stehlíková, 1997
Veronica, časopis ochránců přírody, 1997, č. 2, s. 26-27.