„Myslíte si, že je to holčička nebo chlapeček?“ Dívala jsem se na krásnou vlasatou hlavičku a na štíhlý miniaturní nehet na palci našeho právě narozeného dítěte, které se mi choulilo na břiše do klubíčka, a vypravila jsem ze sebe otázku: „Holčička ?“ Tak jsem se 9. 9. 2003 ve 2 hodiny v noci dozvěděla, že se nám narodila Viktorie.
Možnost přivést dítě na svět mimo prostředí porodnice mě již dlouho přitahovala, ale nevěřila jsem, že i já bych něco takového mohla zvládnout. Prostě jsem měla představu, že to je záležitost pro české indiánky a jim podobné vnitřně silné ženy, mezi něž se nepočítám.
Obrat v myšlení u mě nastal poté, co jsem se coby maminka-modelka zúčastnila mezinárodního semináře pro porodní asistentky v Porodním domě U čápa v Praze na Roztylech, kde jsem se setkala s německou porodní asistentkou paní Barbarou Kosfeld. Tato velmi krásná bytost, u níž je z každého slova i gesta poznat, že nalezla své poslání na Zemi, mě okouzlila. Odvahou, naprostou důvěrou v přirozené síly v člověku skryté, jistotou ve svém konání i svým humorem a svou krásou. Paní Barbara ukazovala na nás, pěti nastávajících maminkách, jak se pomocí zevního vyšetření břicha určuje poloha a váha miminka a množství plodové vody. Jediné, co k tomu potřebovala, byly ruce. Za její pomoci jsem poprvé objala svoje 30-ti týdenní miminko a držela je se zavřenýma očima v dlaních. Poněkud odlišný zážitek, než se dívat na nejasný černobílý a trochu strašidelný obraz při ultrazvukovém vyšetření…
O přestávce po rozhovoru s paní Barbarou jsem získala sílu k rozhodnutí, že mohu porodit
dítě vlastními silami přirozeným způsobem a nepotřebuji k tomu nemocnici. Na místě jsem se domluvila s porodní asistentkou Zuzanou Štromerovou a s radostným pocitem jsem tuto novinku spěchala povědět manželovi. Ten se jen pousmál, rozhlédl se po našem zrekonstruovaném příjemném bytě a zeptal se: „Kde to bude?“ Jako vedlejší a nečekaný projev této změny myšlení mě zcela opustily asi měsíc trvající protivné bolesti zad v oblasti kříže, od nichž mi nikdo nemohl odpomoci. Psychický blok (strach) působil blok fyzický.
Do termínu porodu zbývaly ještě dva horké měsíce prázdnin, bylo mi nádherně a užívala jsem si svůj jiný stav. Dokonce to bylo krásné tak, že často nevěřícně vzpomínám na ty naplněné dny, kdy mě nic nedokázalo vyvést z míry a rozčílit. Přicházely mi krásné myšlenky, obrazy. Vnímala jsem, jak ve svých bocích nosím budoucí generace. Bříško rostlo pomalu, chvíli se podobalo bochníku chleba, nakonec bylo kulaté jako meloun. V pohybu mi vůbec nepřekáželo.
Těsně před termínem jsme si zamluvili týdenní pobyt v Krkonoších a tam se především fyzicky připravovali na náročný porod. Můj muž mě tlačil do kopců, nosil na zádech spousty teplého oblečení (na Sněžce bylo asi 10 stupňů), tekutin a pochutin. Já jsem pořádně dýchala, spala, překonávala únavu… a celé dny šlapala. Nachodili jsme velké množství kilometrů a cítili se výborně. Na kontroly jsem jezdila autobusem do Vrchlabí, kde natočili předporodní monitor. Když se blížil den odjezdu a miminko ani po 22 kilometrovém pěším výletu na Sněžku nechtělo na svět, vysvětlila jsem si to tak, že se nechce narodit ve Vrchlabské porodnici, a přesunuli jsme se do Prahy.
V Praze jsem absolvovala poslední předporodní vyšetření na Bulovce, kde jsme si při té příležitosti prohlédli CAP a přilehlý porodní sál. Půl dne jsem se vzpamatovávala z této návštěvy, nikoli proto, že se mi stalo něco hrozného, ale protože jsem ve své těhotenské zvýšené vnímavosti jednoznačně cítila, že v prostředí, kde mě svírá strach, aniž by se ještě cokoli dělo, nemohu dosáhnout vnitřní vyrovnanosti a v klidu a míru přivést na svět svoje dítě.
Šest dní po termínu vypočteném lékaři se ráno začala pravidelnými stahy po 5 minutách ohlašovat očekávaná událost. Tyto stahy se podobaly silným menstruačním bolestem, jen rozděleným na fáze bolesti (velmi krátké) a klidu, což jsem považovala za velice příjemné. Po dvou hodinách pravidelných stahů jsem zavolala paní Zuzaně Štromerové s dotazem, jak mám dále postupovat a zda má dnes přes den čas. Neměla. Doporučila mi dát si koupel a jít si lehnout, jestli to náhodou nepřestane. Náhodou to přestalo.
Odpoledne jsem vyrazila na nákup olejíčků k porodu, jak je doporučuje paní Ingeborg Stadelmann ve své knize o zdravém těhotenství a přirozeném porodu. Obávala jsem se jen náhlého odtoku plodové vody, jinak mi nákupní procházku zpestřovaly nepravidelné kontrakce. Domů jsem šťastně dorazila, leč oleje zůstaly nakonec stejně nevyužity, protože jsem si na ně zkrátka nevzpomněla. K večeru se opět stahy staly pravidelnými, přicházely po 7–10 minutách po dobu 2 hodin, a tehdy jsem podruhé kontaktovala porodní asistentku. Abych nepůsobila jako v literatuře popisovaná hysterická matka, čehož jsem se obávala stejně jako svých příliš hlasitých projevů, nasadila jsem co nejbezstarostnější hlas a líčila průběh večera. Paní Štromerová opět poradila spánek a vyčkávání. Odhalila, že jsem nervózní (což jsem samozřejmě byla a nepovedlo se mi to zamaskovat) a doporučila mi nechat vše na miminku, které, bude-li chtít, zařídí vše tak, aby se narodilo s její pomocí doma. A nebude-li chtít, zařídí to nějak jinak. Tato jednoduchá rada mi dodala klidu, přestala jsem zuřivě přemýšlet, co bude, kdy to bude a kde to nakonec bude, a ponechala jsem vědomě věcem volný průběh.
Bylo asi půl desáté a jít spát se mi nechtělo. Začala jsem klečíc na židli žehlit prádlo a při tom jsem zhruba jednou za 2-3 vyžehlená trička prodýchala stah. Při uklízení prádla do skříně jsem už více dýchala, než rovnala oblečky. V tu chvíli bylo nad slunce jasné, že jsem v procesu, který už se nezastaví. Pořídili jsme poslední fotografii sestouplého vyklenutého bříška a já si šla připravit koupel. Stahy už byly velice intenzivní a tehdy jsem si přestala myslet, že porod je nějaká legrace. Bylo jedenáct.
Ve vaně se skutečně bolesti trochu zmírnily, leč jen na pár minut. Náhle přišel jeden obzvláště silný stah a po něm se v čisté vodě objevily jakoby jemné závojíčky. Plodová voda, dovtípila jsem se. Pořád jsem minulé dny přemýšlela, kde mě opustí a jaké to bude, a ona odešla ve vodě. Velmi legrační, pomyslela jsem si a chtěla ty závojíčky začít zkoumat. Co následovalo však nebylo legrační ani trochu. Rozhodně se mi nedařilo klidně ležet a bolesti prodýchávat. Kontrakce zesílily natolik, že jsem musela vyhledat záchranu na pevné zemi, protože bych se v té vaně asi utopila. V těchto chvílích se bolesti podobaly vlnám – přicházely, vrcholily a zase bylo chvíli bezvětří. A já jsem byla lodičkou, se kterou si dělaly, co chtěly.
Blížila se půlnoc a nejhorší fáze porodu – přechodová. Během několika málo stahů (asi 4-5), jsem se za nejsilnějších bolestí věšela na manželova ramena a ve chvílích klidu odpočívala na dece na zemi. Tehdy jsem nechala zavolat porodní asistentku. Poté jsem jako odměnu za zvládnutou bolest ucítila na konci každé další kontrakce nucení tlačit a věděla jsem, že miminko se dalo do pohybu a porodní cesty jsou otevřené.
Porodní asistentka dorazila v 1 hodinu. Přišel s ní klid a pocit bezpečí. Ptala se, jak se cítím a jestli chci stále zůstat doma. Velmi jemně mě vyšetřila, poslechla si miminko a zeptala se, kde chceme rodit. Také mi pomohla správně dýchat a za její přítomnosti jsem se pokusila se více uvolnit. Dnes si myslím, že kdyby mi pomáhala celou dobu, byl by porod kratší a já bych nezvládala bolesti tak křečovitě.
Na slavnostní vyvrcholení jsme se přemístili do místnosti, která je žlutě vymalovaná, je tam krásná nová dřevěná podlaha a velmi příjemná atmosféra. A hlavně žádní sousedi. Pořád ještě jsem se obávala, že budu alespoň nakonec přece jen křičet (kupodivu tomu tak nebylo, ozvalo se jen hlasité mručení a to bylo všechno).
Chvíli mi trvalo, než jsem objevila porodní polohu, která mi byla příjemná. Musela jsem jich vyzkoušet asi pět včetně zjevně nejhorší – klasické na zádech. Nakonec jsem seděla na nízkém taburetku, manžel mě podpíral zezadu a paní asistentka před námi rozprostírala bělostné podložky. Miminko mělo hlavičku téměř na dohled a chystalo se opustit svůj teplý příbytek. Já jsem se dotýkala jeho hlavičky a na tváři měla široký úsměv. Četla jsem, že je možné rodit s úsměvem, ale nevěřila jsem tomu. Teď jsem byla před cílem 9 měsíců dlouhého běhu a vychutnávala jsem si poslední minuty čekání na tajemnou bytost v mém těle.
Ale protože poslední krok bývá nejtěžší, právě v tuhle chvíli začaly postupně slábnout srdeční ozvy miminka. Zvažovali jsme možnost zavolání záchranné služby pro případ, že by byl pro miminko potřeba kyslík. Vůbec jsem necítila strach, intuice mi říkala, že teď je to pro miminko nejtěžší chvíle a proto ozvy klesají, ale nahlas jsem se neodvážila to říct. Manžel v sobě nalezl stoický klid, vstal a jako by objednával po telefonu pizzu, zavolal sanitku k porodu. Na otázku, v jaké je porod fázi, odvětil, že ve velmi pokročilé. Sanitka přijela za 7 minut, ale to už jsem měla Viktorku na břiše.
Dokázala jsem ji vytlačit na jeden jediný stah, protože jsem se bála transportu do nemocnice. Byl to zážitek obrovské energie, kdy se spojily všechny mé síly se silami uvnitř mého těla, které jsem neovládala. Nevím, jak velký byl podíl kterých sil, kolik jsem musela dát já a kolik mi bylo dáno… . Když se člověk dívá na právě narozené dítě, naprosto nechápe, jak se mohlo vejít do matčina těla, a už vůbec ne, jak mohlo projít do Života bránou širokou pouhopouhých 10 cm. Tento zázrak není možné pochopit rozumem, a je-li ho člověk účasten, zažívá tajemství Boží přítomnosti, protože on je se svými silami v tu chvíli pouze velmi nepatrný.
Viktorka jen velmi krátce překvapeně zaplakala, a pak se bez hlesu stočila na mém břiše, kde hledala ochranu.
Objala jsem ji a vnímala, jak žije, dýchá, jak je teplá, těžká a mokrá. Měla nádherně protaženou vlasatou hlavičku a voněla… .
Paní asistentka šla k telefonu odvolat záchranku, ale ta už byla před domem. Paní z centrály 155 z vlastní iniciativy poslala ještě druhý vůz s lékařem, a tak se u nás za chvíli sešli dva záchranáři a jeden velmi sympatický mladý lékař. Očekávali jsme problémy, ale dostalo se nám upřímného blahopřání, pan doktor prohlédl miminko, maminku i placentu, sepsal zprávu a všichni odjeli.
Celou tu dobu jsem držela tiché, do plenky zabalené miminko na sobě a pomalu jsme se vzájemně prohlížely a seznamovaly. Viktorka si nás doširoka otevřenýma očima prohlížela, zkoumala i své okolí a tvářila se klidně a vážně. Byla naprosto bdělá a hned od začátku velmi krásná. Nemluvili jsme, protože jsme neměli slova… .
Poté, co jsem ji zkusila přiložit, začala okamžitě, aniž by se musela něčemu učit, silně sát. Když byla spokojená, předala jsem ji tatínkovi a šla se osprchovat. Cítila jsem se překvapivě dobře, měla jsem ze sebe radost a byla jsem šťastná, že se nám skutečně podařilo porodit doma.
Pohled na prázdné, ale nemalé břicho, které se nekontrolovatelně komíhalo ze strany na stranu, mě poněkud překvapil, ale byla jsem ujištěna, že je to normální a že se děloha zavine. Paní asistentka mi pak prohlédla porodní poranění a doporučila vzniklou trhlinku sešít. Dokonce jsem si mohla vybrat, zda sešít, či nesešít, umrtvit či neumrtvit, šít hned nebo za 2 hodiny. Uznala jsem, že rozumnější bude nechat se ještě chvíli trápit, protože bych asi nedokázala týden ležet, aby se poranění zacelilo samo. Ale proceduru jsem oddálila, jak to jen šlo.
Potom nám paní Štromerová oblékla Viktorku, zabalila ji do zavinovačky a předala nám ji jako křehký voňavý dárek s mašlí. Nejkrásnější dárek, jaký jsme kdy dostali..Nemohli jsme se vynadívat na toho miniaturního dokonalého človíčka, který uměl zívat, kýchat, kašlat a protahovat se úplně jako dospělý. Přestože byly asi 4 hodiny ráno, necítili jsme vůbec únavu.
Ten hrozný okamžik nadešel a operace šití se nedala více odkládat. Statečně jsem se opravdu nechovala. Třásla jsem se tak, že ubohá paní asistentka měla hodně práce s tím, aby sešila, co bylo třeba a ne něco jiného. K tomu mi celá ta situace připadala zcela absurdní – operace doma v mé vlastní posteli – takže jsem se střídavě smála, omlouvala a hroutila (samozřejmě, že to nebylo tak strašné, jak zde líčím, ale šití mě od dětství děsilo).
Značně vyčerpaná nás paní Štromerová opustila s posledními radami nad ránem v půl páté a my se chystali poprvé jako rodina jít spát. V hodinu, která následovala, když za okny svítalo a my byli najednou úplně sami, jsem se rozplakala. To, co se té noci stalo, bylo příliš krásné a příliš silné. Usínali jsme až ráno a ty dvě sladké hodiny spánku jsem držela v objetí naše miminko, protože jsem se od něj ještě nedokázala oddělit ani na malou vzdálenost.
Až do porodu bylo naším nejsilnějším společným zážitkem doprovázení babičky, se kterou jsme léta žili ve společné domácnosti, k bráně smrti.. Protože jsme babičku nenechali odvézt do nemocnice, směli jsme se stát svědky přirozeného procesu umírání, které trvalo deset dní, během nichž se tvář naší devadesátileté babičky stále více rozjasňovala a nabývala důstojnosti, až babička s klidným výrazem v sedě a při vědomí odešla. Babička zemřela doma na tomtéž místě, na kterém jsme o dva roky později přivítali na světě Viktorku.
Kdo nezažil posvátnou atmosféru, která obklopuje v klidu umírajícího člověka, těžko si umí představit, oč zůstává ochuzen.
* * *
První rodinný den probíhal velmi klidně, Viktorka hodně spala. Paní Štromerová nás přišla navštívit k večeru. Vše se zdálo být v pořádku, až na to, že se miminko dosud nevyčůralo. Opatrná paní asistentka vyslovila podezření, že by nemusely fungovat ledviny a mohl eventuelně hrozit toxický šok. Abychom si byli jistí, že jsme opravdu nic nezanedbali, vypravili jsme se 20 hodin poté, co se Viktorka narodila, na dětskou kliniku v Praze-Motole. Obdivovala jsem se podruhé, protože vstát, obléknout se, vzít s sebou stále ještě nachystanou tašku do porodnice (kdyby si nás snad museli v nemocnici nechat), nosit miminko a cestovat autem, byl pro mě výkon velmi náročný. Navíc jsem se obávala nepříjemného přijetí.
Tak se stalo přesně to, čemu jsme se volbou místa porodu chtěli vyhnout: oslnivé světlo, lékaři v bílém, přístroje… . Zajímavé je, že jsem to tušila předem, že se nám to stane – prostě mě ta myšlenka napadla, ale hned jsem ji zahnala. Přijala nás starší paní lékařka, která byla naším příchodem vyvedena do té míry, že stála v nejvzdálenějším místě ordinace, vůbec se nehýbala a nechala za sebe hovořit sestru. Nejprve jsme museli vysvětlit, proč jsme nejeli do porodnice na novorozenecké oddělení, poté jsme Viktorku rozbalili a svlékli a paní doktorka ji prohlédla. Najednou se změnila atmosféra v celé té přesvětlené chladné místnosti, protože tím, jak se lékařka zvyklá na starší děti, dotýkala toho před pár hodinami narozeného tělíčka, přešlo na ni něco z toho odlesku nebe, který v sobě čerstvě narozené děti nesou. Paní doktorka zcela změnila chování, stala se něžnou a mateřskou, domluvila s lékařem konajícím službu vyšetření ultrazvukem a odeslala nás do vyšších pater nemocniční budovy. Když přistál náš výtah a my jsme otevřeli dveře, chodbou za prosklenými dveřmi k nám vlála postava nesmírně zajímavého vzezření. Pan doktor s dlouhými vlasy, rozepnutým pláštěm a zářivým úsměvem nám připlouval otevřít dveře.
„Tak vy jste rodili doma? No to jste teda dobrý“, hlaholil upřímně. Tak proběhlo obávané setkání s představiteli klasické medicíny. Na ultrazvuku jsme miminko opět rozbalili a podle mohutného pramínku moči shledali, že ledviny i močové cesty jsou funkční. Žoviální pan doktor přesto ultrazvuk provedl, pobavil nás několika historkami, svěřil se, že očekává narození třetího potomka (prý dárek synkovi k osmnáctinám) a že půjde hned ženě zavolat domů, co se mu ve službě přihodilo. Se zprávou, že je vše v pořádku, jsme ještě jednou zašli za první paní lékařkou a se zcela zdravým 22 hodin starým novorozencem dorazili nesmírně znaveni o půlnoci domů. Tohoto „zbytečného výjezdu“ jsem nelitovala, ač nás stál dost sil a byl velmi výrazným zásahem do našeho mírem naplněného prvního dne s Viktorkou. Vnímala jsem ho maličký krůček k proměně ve smýšlení některých lékařů, potažmo tedy ve zdravotnictví jako takovém. Též paní Zuzana Štromerová naše zážitky vnímala jako posilu ve své obtížné práci samostatné porodní asistentky.
Jsem šťastná, že jsem si směla vychutnat průběh svého prvního porodu zcela v režii přírody. Nevím, jaké zážitky by mi připravili lékaři v porodnici, třeba by vůbec nebyly tak špatné, jak jsem se obávala, ale třeba ano.
Nechtěla jsem mít první špatnou zkušenost, také proto, že by to mohla být má zkušenost jediná.
Během porodu jsem zažila naprostou harmonii v tom, jak dlouho trvaly chvíle bolesti a chvíle mezi stahy, kdy se nedělo a nebolelo vůbec nic a mohla jsem odpočívat. Mám pocit, že přirozený porod je každé ženě „ušitý přesně na tělo“ jak do své délky, tak i do intenzity bolestí. Když se do tohoto procesu nezasahuje zvenčí a nenaruší se jemná hormonální rovnováha, lze prožít přivádění (možná též převádění) dítěte na svět jako chvíle naprostého souladu sebe sama s přírodou. A takové okamžiky stojí v našem dnešním neharmonickém světě rozhodně za to.
2004, Martina