Cesta, kterou se lidský osud ubírá životem, může být někdy hodně klikatá, zavádějící k bolesti, zklamání, nemoci. Ale jsou lidské osudy jako vytesány z jednoho ušlechtilého kusu vzácného kamene. Zahledíme-li se do očí člověku, který od nejútlejšího dětství až na sám práh života oddaně naslouchá svému niternému hlasu, jsme zasaženi silou, která nám bere dech. Z takových očí vyzařuje neochvějná jistota, že život má hluboký smysl a naším každodenním úkolem je tento smysl nalézat. Setkáte-li se s Miladou Bartoňovou, nemusíte se jí ani hluboce dívat do očí. Většinou už je má měkce přivřené, neboť se dívá tam, kam my teprve lopotně usilujeme nahlédnout. Celá její bytost vyzařuje klid, jas a harmonii.
V letošním roce oslavila legenda československé a české jógy PhDr. Milada Bartoňová 85 let. Na slavnostním odpoledni, v historických prostorách nynějšího sídla Pedagogického muzeu J.A. Komenského v Praze ve Valdštejnské ulici, se setkali s oslavenkyní její četní minulí i přítomní cvičenci a žáci, a také její někdejší spolupracovníci. S vlastní skromností nechala Miládka, jak ji všichni nazývají již dlouhá desetiletí, mluvit své verše, hluboké meditativní ponory vynesené z krajin lidské duše, kam není dovoleno vstoupit každému při křtu sličného vydání její sbírky básní Sebekřísení (Praha, DharmaGaia 2001) Bráníc se jakékoli popularitě považuje jako jediné oprávnění vystoupit veřejně před lidmi, když může předávat svou zkušenost, poznatky a prožitky s jediným cílem: osvětlit cestu druhým. Neboť tma je veliká.
Zastav kolotoč své mysli
Chodívají k tobě stále lidé nejen na cvičení, ale žádat tě o radu, o pomoc. Za více jak padesát let to muselo být pěkných pár tisíc lidí, kterým jsi vstoupila do života, ať radou, slovem povzbuzení nebo snahou přivést je k tomu, co je jóga.
Přicházeli a odcházeli. Vše se dělo jakoby samo sebou, prostince. Dnes to vidím, že je to jako s krajinou, když vychází slunce, zprvu světlo narůstá postupně, až nakonec zalije celou krajinu. Tak to bylo se mnou i s lidmi. Přicházejí za mnou s tím, co nechápou a nemohou unést. A já se ve vteřině vžiji do každého osudu. Já vidím, že jsou si podobné. Ale každý sám musí nakonec projít tím, co mu bylo určeno, musí se naučit z těch životních zkušeností jen to, pro co sem přišel. Naučit se právě to, co má. Člověk není náhodou oslovován tak nebo tak, osudy jsou šité na míru. Často říkám těm, kdo naříkají: vše, co nás potká, je přesně to, co nás má dovést k uvědomění si pravdy, oné veliké všezahrnující pravdy.
Nenapadlo tě někdy, že by lidé na tebe chtěli přenášet svá rozhodnutí?
Ani ne. Dávala jsem a dávám jen svůj pohled. A stalo se často, že lidé pochopili a sami získali poznání, sami vnitřně prozřeli a pochopili, proč se to nebo ono událo. Je potřeba hledat hlubší příčiny všeho, co člověka oslovuje v osudu, až pochopí.
Někdy se zdá, že přijmout svůj život jako svůj osud, je nemožné.
Osud nás vždy vede. Připravuje nám cestu k hlubšímu pochopení sebe, jiných. A nakonec smím a mohu vystoupit nad svůj osud, nad osudovost. Začínám tvořit z toho, co nazýváme vnitřní svobodou, vnitřní radostí. To je odevzdání se té síle, která v nás působí a je nám vlastní. Jen ona nás vede bezpečně.
Můžeme říci, že jakmile se otevřeme, vynoříme-li se ze svého sobeckého úzkého pohledu, setkáváme se tak s vyšším Já, s úplně jinou bytostí v sobě?
Je to přesně takové, jak se mluví o pozvednutí na nebesa. Jednoho dne to přijde, pozvedne tě to a ty vidíš jinak, cítíš jinak, je ti lépe, jsi svobodnější a plnější vyšší inspirace. A chápeš vznešený a hluboký smysl, proč právě já, proč právě na této matce Zemi jsem se zrodila a co tu mám dělat. Jaký je hlubší smysl mého života. Odkud a kam kráčíme. Jak se otevírá vesmír v nás, tak se otevírá i v nás. Můžeme tak uvidět podobnou zákonitost vnějšího i vnitřního bytí.
Co všechno může člověku pomoci na jeho cestě životem?
Nerozptylovat se. Co přichází zvnějšku, to jsou události pro inspiraci. Důležité je otevřít své vlastní nitro. Co projde tebou, to je jedinečné. Tím, co jsme si nasbírali, osvojili, právě tím se v našem nitru, přímo v našem srdci rodí to, co má cenu pro nás i pro ostatní. Pravda je tu proto, aby se námi zjevovala. A v každém se zjevuje trochu jinak. Nikdo jiný nemůže za tebe tuto pravdu zjevit. Bez osobní zkušenosti jsme jen papoušci. V té rozmanitosti uchopování pravdy je zvláštní krása a milost.
Zkus být konkrétnější, prosím. Dej radu, kterou lze praktikovat hned dnes.
Základem všeho je zklidnění mysli. V hluku a shonu nemohu nikdy postoupit do vyšší úrovně. Ne nadarmo začíná Patandžalího Jógasútra “ Zastav kolotoč své mysli.“ Ve vnitřním tichu mohu pak zaslechnout vnitřní hlas, hlas svědomí, hlas „já jsem“, je jedno jak to kdo nazývá a tento vliv, podnět, neznatelné vedení je tím jediným pravým, které v nás rozněcuje postupně vědomí, že jsme součástí něčeho vyššího. Nechat se vést nitrem. Ono nám přesně určuje naši cestu, ale neříká nám: udělej to nebo ono. Je vlastně inspirací a my se máme nechat inspirovat, protože jsme svobodné bytosti, nikoli loutky. A tak jestliže cítíme, že jdeme se souhlasem svého nitra, cítíme, že jsme součástí božské Prapodstaty. Takže jednoduše řečeno: zastavit kolotoč mysli, odevzdat se a pak získáme vedení vnitřního „bezhlasého hlasu“.
Je to ale tak těžké.
Je to velmi, velmi těžké. Myšlenky mají moc nás stále odvádět, procítění je proti nim tak subtilní! Ale spojit se s Prapodstatou znamená nepustit myšlenky TAM, ony jsou překážkou, ony tam nemohou.
Kdy se ti podařilo zachytit své vnitřní vedení?
Asi už v dětství. Život mi pomáhal sám: ve chvílích, kdy se mi obzory začaly zužovat, kdy přicházely těžké a jakoby neřešitelné chvíle, tu se objevil posel, jenž byl vlastně vyslán, aby mi ukázal, kam jít dál, ať to byl člověk, kniha, píseň. Přímo bytostně jsem cítila, že jediné, co nemohu, je zradit sama sebe, zradit v sobě onu Pravou Skutečnost. Ať jsem byla vedena kamkoli, nezradit. A i když jsem se častokrát ptala, co to má za smysl, že musím prožívat to či ono, nakonec mě mé vnitřní vedení nezklamalo, protože já nezklamala je. Obohacena a s díkuvzdáním jsem se pak ohlížela za prožitky, protože jsem pochopila po určité životní etapě, proč jsem musela procházet takovou zkušeností, kterou mi život přinesl. Nic nebylo zbytečné.
Jóga jako prostředek i cíl
Jakou roli v tom hraje to, že jsi od šedesátých let praktikovala jógu?
K józe jsem byla postupně vedena. Vzpomínám si, jak už v dětství na mě mohutně zapůsobil Thákurův Zahradník. Když jsme s Rostislavem v padesátých letech začínali sami cvičit a studovat jógu, pochopila jsem, že smysl a cíl jógy je jeden – jóga je spojení s tím nejvyšším principem bytí. Realizace tohoto cíle se děje právě tam, kde jsme postaveni. Cílem je spojení vnitřního vesmíru v nás, atmana, s vesmírným principem, brahma, toho nejpravějšího v člověku s neosobním věčným já jsem. Jde o napojení na princip nejvyšší. Je tisíciletí pořád platný cíl. Jóga je všeobsažná. Začíná tělem a dechem, a je to přirozené. Vždyť my jsme i tělem, musíme o ně pečovat, mít své tělo připraveno na to, aby zůstalo v klidu, když chceme meditovat. Lidské tělo je zázrak, každá buňka je svým vesmírem pro sebe, uvědomíme-li si to, pak i pohled na svůj život dokážeme měnit. Měníme se v podstatě. Jsme blíže pravdě, té pravdě, která nás zakládá, nese, udržuje, a tak i lásce, která nás propojuje a utváří tak bytí celek, který zároveň posvěcuje. Jóga je tak všeobsáhlá, že vyjádřit to slovy nelze. Myšlenky a slova nás vždy přinutí se soustředit jen na určitý aspekt a ostatní zůstane ve stínu.
Někomu stačí dívat se na jógu jako na prostředek k tomu, aby byl zdráv, aby se vnímal krásný, pružný, cítil se dobře a vyrovnaně.
Záleží na tom, co hledáme. Můžeme s jógou žít a věnovat se tělu, mysli a poznání, ale lze ji také brát jako prostředek k probuzení božského vědomí v nás. Protože tím jóga je, ale nelze nemít na mysli, že je v ní zároveň i cíl.
Co si myslíš, že je největším nebezpečím na cestě jógy a vůbec na cestě života?
Naše ego. Naše omezené chápání „já a pro mě“.
A co pomáhá jistě a za všech okolností?
Meditace. Ztišení a procítění vlastní podstaty, onoho božského principu v sobě. Je třeba to každý den žít. Meditace má velikou moc.
Přežije jóga další tisíciletí?
Podle toho, jak bude chápána a přijímána. Jestliže bude správně osvětlován cíl jógy.
Takže jsi pesimistka?
Ne, naopak. Lidé stále více a více touží poznávat, že v nás působí ona všemocná inteligence, ono já jsem, které se námi vyslovuje. Kdo se to v nás zjevuje? Lidstvo k tomuto hlubokému sebeuvědomění ještě jako by neudělalo ani krůček, natož abychom to uměli žít. Ale jen tady je osvobozující síla. Nic jiného není, ostatní je jenom otroctví.
Život s Rostislavem
Vraťme se ke kursům jógy. Od šedesátých let jsi vedla cvičení jógy, jógové semináře, víkendové a týdenní kursy, a to u nás po republice, ale i u moře v někdejší Jugoslávii nebo v Bulharsku. Vedla jsi je s Rostislavem Hoškem, úžasným člověkem, jógínem tělem i duší. Jak vaše společná cesta s jógou začala?
Poprvé jsem se s Rostislávkem setkala na vysokoškolské přednášce docenta Patočky, začátkem padesátých let. Když mě pozval do Klánovic, kde bydlel s maminkou, a my se procházeli letním lesem, naslouchala jsem jeho hlasu a byla jsem přímo uchvácena bohatstvím jeho duše, vyciťovala jsem jeho hloubku, že je básník a vzácný člověk. On patrně vnímal totéž. Od toho setkání jsme byli spolu. On to byl, kdo objevil v nějakém polském časopise článek o józe, která jej ihned nadchla. Seznámil se s Wernerem a začali jsme s asánami, dechovými cvičeními, s meditacemi.
V šedesátých letech, když došlo k uvolnění politických poměrů, jsi mohla vycestovat do Indie a pobývat tam v ašrámu svámího Satjanandy. Co všechno ti to přineslo?
V Indii jsem strávila jedenáct měsíců, převážně v Mungeru v ašrámu. Svámi mě přijal velice neobvyklým způsobem: přivítal mě podáním ruky, což je v Indii ve vztahu k ženě naprosto nebývalé. Zajímavé bylo, že jsem ještě před odletem měla sen-vizi, kde jsem uviděla ašram, svámího i naše přivítání o půlnoci v zahradě tak přesně, jak se potom odehrálo. Život v ašrámu měl přísná pravidla. Bylo nás tam asi třicet z celého světa. Ale mnoho zájemců nevydrželo a vraceli se po měsíci dvou zpět. Když svámí zpíval verše z Bhagavatgíty a do nejmenších nuancí nám sdělovat tajemství sanskrtských výrazů, které dokázaly vyjádřit tak nesmírné pravdy, byla jsem vždy hluboce zasažena. Dodnes slyším jeho hlas a často zpívám ty nejznámější pasáže. Je zajímavé, že lidé v kursech se toho stále dožadují.
Vedl vás svámí individuálně, nebo ponechával každému jeho prostor?
Na začátku pobytu nám svámí řekl: Všímejte si všeho, co se kolem vás děje, co se děje ve vaší duši, vnímejte symboly. Zprvu jsem nevěděli, co tím myslel, ale po několika měsících se naše duševní zření zjemnilo a my sami vnímali spojení všeho se vším a naše schopnost číst za událostmi jejich pravý smysl u mne nakonec vyústila v hluboké vize, které mi přinesly poznání nejen pro mou životní pouť, ale i zření těžkého osudu našich národů. Uviděla jsem například několik měsíců předem srpnovou okupaci naší země ruskými vojsky se všemi následky. Metoda jógy svámího Satjanandy byla naprosto jedinečná.
Proč jste nebyli s Rostlislavem v Indii spolu? Už jste léta praktikovali jógu a vedli druhé lidi.
Nebylo to možné, Rostislav tady měl maminku, o níž se musel starat. Ale po mém návratu jsem poznala, že i Rostislav pracoval velmi pilně. Ostatně je to možné vidět v oné „žluté knize jógy“, kde jsou jeho fotografie asán, do níž jsem napsala část o účincích hathajógy. Byla to nadlouho jediná kniha jógy, která na počátku normalizace ještě směla vyjít.
Rostislav od nás odešel po Vánocích 1999, ale nejenom ty, ale mnoho tvých cvičenců a žáků vnímá stále jeho přítomnost. Mohla bys nám prozradit, zda měl Rostislav vlivem dlouholetého cvičení jógy podobné zážitky, jaké jsi ty prožívala v podobě vizí?
Rostislavovi byla pravda dávána zase jinak. Není totiž žádoucí, aby lidé prožívali stejným způsobem. Proto bylo naše soužití tak zázračné, že jsme si mohli navzájem sdělovat naše prožitky, naslouchat jeden druhému a byli jsme tak každý obohacen tím druhým. Oba jsme také měli potřebu sdělovat to nesdělitelné ve verších.
Otevři se pravdě
Zatímco ty jsi publikovala své verše, Rostislavova pozůstalost čeká ještě na zpracování. Vzpomínám si, jak na mne zapůsobily tvoje meditativní básně v letech normalizace, kdy se po republice šířila tvoje sbírka Sebekřísení, kterou jsi vydala v TJ Sparta(!). Naštěstí tato sbírka znovu vyšla v překrásné úpravě nyní. Píšeš ještě?
Verše přicházejí stále. Když je stihnu zapsat, mohu je předávat dál, když ne, zmizí navždy. Také se někdy snažím zachytit, co jsem vyzdvihla v meditacích. V určitých obdobích se nořím do tajemství, která oslovují lidstvo po věky věků. Například jsem se dlouhé měsíce zabývala „spravedlností“, v tom slovu je obsaženo téměř vše: s-pravda-vést. Chodit s pravdou a nechat se jí vést, být s ní, být jí prostoupen.
Nebo milost, co je to milost? Je to největší dar boží, milost je nad karmou, nad osudem, nad zákonitostí celého vesmíru. V posledních měsících přímo bytostně nalézám, co vše je skryto za oním „já jsem“. My jako lidé nejsme ještě schopni vůbec vnímat tento rozměr, kdo to námi mluví, kdo se to námi projevuje, kdo to námi zjevuje pravdu života? Můžeme to pouze procítit, zatím naše mysl na to nestačí.
Jak je možné procítit to, co nemůžeme ještě pochopit?
Do vlastní podstaty, která je prapodstatou všeho, co je, můžeme proniknout zklidněním povrchové žvanivé mysli. Ne se ponořit do svých pocitů. Jít až tam, kde je samotný princip mé duše. Až tam někde je náš pravý společný domov, na který jsme zapomněli. A až potom bychom měli umět uskutečnit to, co získáme odtamtud. Svým životem. Jak? To už musí každý sám, někdo tak a někdo jinak. Je nesporné, že každý jsme veden. Nikdo nebude ponechán napospas, otevře-li se tomu nejvyššímu v sobě, odstředivým silám. Ti, kdo se dotknou jednou Pravdy, ti už musí sledovat jen nejvyšší cíl. Je to pak niterná potřeba.
A co nalezneme, když se pravdy dotkneme?
Pravda není abstrakce, neexistuje sama o sobě. Je v ní zároveň obsažena láska a v lásce spravedlnost a s ní milost, vše je ve všem, je to to „všejediné“, všezahrnující v jednotě. Těžko pro to nalézt slova. Pravda je síla osvobozující a posvěcující, je to ono věčné „jsem který jsem“.
Můžeš čtenářům prozradit, zda ještě vedeš kursy?
Každé úterý v 17 hodin se scházíme ke cvičení, meditacím, zpěvu i tanci v tělocvičně ZŠ Korunovační ulice v Praze 7. Co dva měsíce pořádáme víkendové kursy v Cholíně u Sedlčan. A léto patří tradičně týdenním pobytům v Hodslavicích na Moravě a Orlovicích na Šumavě. Moje cvičení u moře lze najít v katalogu Jogaturistu. Naše kursy jsou stále otevřeny každému, kdo upřímně hledá.
Ptala se Jitka Stehlíková
Rozhovor s legendou české jógy PhDr. Miladou Bartoňovou u příležitosti jejích 85. narozenin
Regenerace č. 5, 2002
Milada Bartoňová
Mé tělo
Ty prachu země, světlo dávných hvězd,
atome věčna oživený v tmách,
spojnice všeho, křižovatko cest,
slavím tvůj život ve všech podobách.
Jak závan křídel zpod blankytných par,
zní chorál, který stále zpíváš jemně.
A jedno přání samo roste ve mně:
Naslouchat ti. Jsi nejvzácnější dar.
Mé tělo, v tobě vzkvétá lotosový květ.
Mé tělo, moje hvězdo odevěká.
V tvém vědomí se rodí pro člověka
Pravda, v níž trvá svět i antisvět.
Rostislav Hošek
x x x
Tajemná cesto, stále jít.
Jediné místo na zemi,
kde slyšet všech
neslyšitelné souznění…