Moje dcera Kateřina mě poprosila, abych ji doprovázela u porodu, můžete si přečíst porodní příběh
zachycený z mého pohledu lektorky gravidjógy a novopečené babičky.

Obě moje dcery jsem porodila přirozeným způsobem, proto jsem vůbec neuvažovala o tom, když mi moje starší dcera Kateřina oznámila své těhotenství, že by tomu mělo být jinak i v jejím případě. Pro následující porodní příběh je  nutné předeslat, že moje dcera narozdíl ode mne nepraktikuje jógu ani žádné jiné tělesné nebo duchovní cvičení či meditace. Na moji lekci gravidjógy dorazila jednou. Proto jsem ji při našich setkáváních jen informovala o různých přístupech k dechu, uvolňování nebo fázích porodu z ajurvédského pohledu. Ukázala jsem ji cvičení vycházející z jógy, aby praktikovala sama doma, doporučila ji vhodné potraviny atd. Dcera si nastudovala řadu potřebných informací z internetu. Rozhodla se rodit v Hořovicích pro tamní vstřícný přístup porodnice k přirozeným postupům vůči maminkám i miminkům, a získala taky výhodu v tom, že zde u porodu mohou být s rodící ženou dva lidé. Poprosila mě o doprovod. Neváhala jsem ani chvíli.

Roky se věnuji gravidjóze a přípravě žen k porodu, nyní přišla životní příležitost si všechny postupy, jež s ženami na gravidjóze probíráme, ověřit se svou dcerou. Nejprve jsme hořovickou porodnici osobně navštívily (moc se nám tam líbily prostory i přístup personálu) a potom jsme společně připravily důkladný porodní plán (v příloze). Poté jsme se sešly s homeopatkou (Ing. Markétou Poskočilovou), která s námi probrala porod z homeopatického pohledu a připravila nám vzhledem ke konstituci dcery sadu homeopatik. Uvědomila jsem si, jak je důležité, aby porodní plán s ženou připravoval někdo, kdo ji dobře zná a odhadl její reakce a limity, přednosti i slabosti a vše vzal v tomto plánu v potaz – v plánu byl požadavek na možnost včasného odběru krve kvůli šanci na utišení bolestí. Znám Kátino celoživotní podvědomé uhýbání jakékoli formě bolesti a podmanění, proto jsem ji navrhla, aby počítala i s možností epidurální anestezie (i když se holedbala tím, že porod zvládne hravě.

Bylo dávno po termínu předpokládaného porodu (zhruba 10 dní) a Kátin ženský lékař konstatoval, že dítě je v pořádku, jen placenta už je hodně zralá. Nasadily jsme tedy homeopatika: nejprve ACONITUM a druhý den CAULOPHILLUM. Porod se rozběhl navečer, byla středa 17. listopadu. Do porodnice jsme dorazily dcera, její manžel a já asi po 1. hodině v noci naším autem. Na příjmu lékařka s dcerou probrala porodní plán a vyslovila se vším souhlas, navrhla možné varianty, upozornila také, že od 1. listopadu letošního roku bylo zákonné očkování proti TBC u novorozenců zrušeno: sláva, tak jsme se nemuseli obávat dohadování ohledně neočkování. Jediné, co nebylo možno dodržet, bylo sledování dítěte nikoli fetoskopem, ale jedině monitorem.

Když jsme se ocitli sami tři na porodním pokoji (v Hořovicích jich mají tři), bylo kolem půl třetí kránu, Katka měla stahy po třech minutách, provoněli jsme pokoj levandulovým olejem a na kapesníčku měla Káťa k přivonění esenci ylang ylang. Popíjela vodu s homeopatikem CAULOPHYLLUM. Vypadalo to, že vše poběží jako po drátkách, do rána je miminko venku. Nejprve se Kačka rozhodla pro koupel ve vaně s tryskami a perličkami, kde si lebedila asi půl hodiny, v teplé vodě začaly návaly stahů s větší intenzitou. Masírovali jsme ji potom tedy s manželem záda a bedra, také šíjové partie.

Bylo k ránu, začínalo svítat a Káťa s intenzitou stahů začínala vnitřně panikařit. Byla stále otevřená jen na 3 cm jako při příjmu, dýchala prudce a intenzivně, přes všechnu moji snahu ji mezi stahy přimět k uvolnění, se jí to nedařilo. Tělo to neumělo. Začala jsem tedy dýchat s ní, prodlužovat při stazích výdechy, uvolňovat hrdlo otevřením úst a úlevnými vzdechy, vše společně –  při výdechu  jsem vytvářet slabiku ÓM a poprosila jsem ji, ať se ke mně přidá, aby se třesoucí se tělo uklidnilo, což jsme zvládaly asi hodinu, třas jakž takž ustal, taky jsem ji mezi stahy přiměla chodit a uvolňovat pánev. Nikdo z personálu nás neobtěžoval, mohly jsme prožívat tuto dobu v soustředění, za mírného světla, v teple a útulném pokoji s gaučem. Nasadila jsem CALI CARB. (proti tendenci udržet stávající stav vyvolaný strachem posunout se dál, že bude hůř) a posléze i GELSEMIUM  (Katka jakoby usínala mezi stahy, ale nedokázala se zrelaxovat) – a hrdlo se uvolnilo na 5 cm. S manželem jsme jí při  výstřelech do beder vytvářeli protitlak do křížové kosti, což ji hodně ulevovalo.

Ale to už bylo téměř osm hodin ráno, dcera byla očividně hodně vyčerpaná z neschopnosti se uvolnit, a vnímala jsem, jak začíná být vystrašená, že bolest se stupňuje, a ona se otvírá tak pomalu. Sama nakonec požádala příjemnou lékařku MUDr. Chudáčkovou, jež nás od rána chodila kontrolovat, o epidurální anestezii. Protože porod byl hodně v rozběhu, dostala od přivolaného anesteziologa slabou dávku, aby se otupily ty nejintenzivnější projevy bolesti, což ji významně ulevilo – občas se i usmála. Po hodině se ovšem neotevřela ani o centimetr. Když jsem viděla, že žádné úlevové prostředky už u Kačky nezabírají, že velmi trpí a ve tváři má výraz beznaděje, poprosila jsem dr. Chudáčkovou o oxytocin: správně se podivila, že jsme jej v porodním plánu vyloučily. Káťa s podáním souhlasila – dostala jej do kapačky s glukózou, aby nabrala síly k vlastnímu porodu.
A pak už vše běželo jako po másle. Za necelé dvě hodiny  přivedla Káťa na svět své dítě. Ve chvíli, když jí paní doktorka požádala, ať se zvedne z porodní stoličky, že ji prohlédne, a řekla jí pak, že už může tlačit,  Káťa na polohovatelném porodním lůžku v polosedu přitáhla nohy pod kolena a tlačila stehny zboku na břicho, my jsme jí zezadu s manželem vytvářeli protitlak do zad a šíje, zatímco tlačila do pánve (a stačily jen tři stahy) – a Michaelka byla mezi námi. Nekřičela, jen vrněla. Voda byla zakalená téměř do zelena, dětská lékařka ji rychle vysála miminku z nosu, uší i úst na zahřátém dětském lůžku u hlavy Kátiny postele, takže jsme to všichni tři sledovali. Dívali jsme se s úžasem, jak jemně zkušená paní doktorka Lukášová naši holčičku prohlédla, podivila se, jak je uvolněná, bez křečí, vyzkoušela reflexy, všimla si, že levé ramínko je oslabené rychlým průchodem porodním kanálem, nakonec miminko otřela, zabalila do plíny – a ihned ji položila (dle našeho plánu) mamince na hrudník. Stáli jsme s manželem u porodního lůžka zezadu, hladili Káťu po vlasech a čele, všichni tři šťastní a plni radosti, že je porod za námi. Nevěřícně jsme hleděli na drobného tvorečka na Kátině těle, který do šera otevíral oči a viděl jen oči maminčiny— Káťa se dcerušky slabě a hebce dotýkala, hladila ji, mluvila na ni.

Miminko nemělo žádné vrásky a zkřivenou tvář, bylo relaxované, klidné, spokojené. Po nějaké době poprosila dětská sestra šťastného otce o možnost dítě zvážit a změřit, jen na chvíli jsme ji nechali odnést na připravený stoleček s váhou, abychom se dozvěděli, že dítě váží 3,09 kg a měří 51 cm. A opět jsme ji dostali na tělo matky.
Po porodu placenty a mírném zašití, zůstala Káťa na lůžku ležet. Michaelku sestra před námi oblékla do kabátku a ponožek, nasadila ji čepičku, tatínek si svou dceru na nožku podepsal. Miminko zůstalo na vyhřívaném pultu u hlavy maminky napojeno na monitorující přístroje. Všichni odešli, lékaři i sestry. Zůstali jsme v tichu, šeru, klidu a míru. Káťa i Michaelka si stále hleděly do očí, Káťa ji hladila, mluvily spolu tichými slovy lásky a pokoje. A my stáli s Vojtou u nich, jen vzdychali a smáli se. Byly to nádherné  hluboké chvíle—
Nechala jsem po půlhodině manžele na pokoji s dítětem samotné. Oni jsou nyní rodina.
Na chodbě plakala nejšťastnější babička na světě.

Nejdůležitější poznatek, který mi porod dcery přinesl, byl ten, že nikdo nemůže rodící ženě pomoci zvenčí, pokud on sama dávno před porodem nenaučí své tělo relaxovat, dýchat a prožívat. Něco jiného je mít o všem informace, a něco zcela jiného je prožívat. Ano, je třeba být informovanou maminkou, ale jen toto nestačí, informace v hlavě jsou při porodu naprosto nanic. Tělo reaguje instinktivně, a pokud se při kontrakcích celé svírá nepochopitelnou křečí, děsí ženu, neboť ona mu nerozumí, neví, jaké části těla vlastně pracují, co po ní kontrakce chtějí, neví, co je to za nával, odkud směřuje a kam jde. Žena, jež nazažívala jógové nebo jiné vědomé prociťující praktiky, je náhle vydána všanc svým pocitům strachu, nejistoty a bolesti a někdy i náladám nevhodně se chovajícího personálu porodnic (což se nám naštěstí díky výběru skvělé porodnice nestalo). Protože znám řadu krásných příběhů svých klientek z gravidjógy (mnohé se po zkušenostech seznámení se svým tělem a sebedůvěrou v ně rozhodly přivést dítě bez rušivých vlivů megaporodnic), ale i já sama jsem druhou dceru porodila přirozeně a vědomě, znám, že pro tělo trénované relaxací při pokynu mysli: uvolnit se!, že to skutečně udělá. Vím, jak se může každý nádech a výdech stát prožitým přívalem síly a uvolnění, jak se vědomým kroužením pánví nebo jejím houpáním umí tělo odblokovat od křížových bolestí. Atd. atp.  Jen ženě pravidelně se připravující k napojení na  niterné vnímání svého těla se může porod stát hlubokým prožitkem souhry a spolucítění, kdy je zajedno s tělem, dítětem i vesmírem.

Přála bych všem ženám, které se chystají rodit, aby se k porodu naladily na své zázračné ženské tělo, aby je naučily všemu krásnému, co toto tělo při příchodu nového člověka zvládne. Jedna maminka, která dvě ze tří svých dětí porodila s manželem a porodní asistentkou doma, mi vyprávěla svůj zážitek: „…nebyly žádné bolesti, i když to byl hodně intenzivní porod, byly jen vlny. Obrovské a silné, přicházely a odcházely, a já byla v nich, užívala jsem si ty přívaly, nebála jsem se, naopak – prociťovala jsem každou vlnu, celou mě zahlcovaly a pak pomalu ustupovaly, byla jsem oceánem, byla jsem nekonečná voda života, hladina se vlní, vzdouvá, naráží na pobřeží – a všude je život, život, život…“

Na závěr bych chtěla poděkovat své dceři Kateřině, že mi umožnila být u porodu první vnučky, za důvěru, kterou do mne vložila a za společné chvíle, byť pro obě náročné, sice pro každou jinak, přesto krásné. Děkuji svému zeti Vojtovi za odvahu a statečnost, s jakou se k porodu postavil a podporoval Káťu, pomáhal jí masážemi, protitlaky a hlavně citovou oporou. A vyslovuji také poděkování  těm, kdo umožnili vznik příjemných porodních pokojů v Nemocnici Hořovice. A zvláště pak ženské lékařce MUDr. Chudáčkové a dětské lékařce MUDr. Lukášové a všem sestřičkám z porodního oddělení, které se k nám chovaly nesmírně empaticky. Dík patří i všem lékařkám a sestrám z oddělení šestinedělí, kam jsme směli Káťu s Michaelkou doprovázet a kdykoli je přijít navštívit, za péči, rady a pokojnou atmosféru, jíž umějí pro maminky i mimi vytvářet.
A největší dík patří oné všemocné milosrdné bytosti Boží, jež je zdrojem života a lásky. Děkujeme.

Jitka Stehlíková, Praha 14. prosince 2010