Indické putování bezčasím
Nebyla to otázka: co všechno mě tam čeká, která většinou vyvstane tomu, kdo se poprvé vypraví do Indie, ale přepadala mě starost: jak dlouho mi bude trvat než to, co tam potkám, přijmu? Ta mnohotvárná země nebude uchopitelná mým středoevropským nazíráním. Přání nebýt jen turistkou! se jevilo absurdní, protože nijak jinak tam ani nemohu přicestovat. Zastrčit fotoaparát do hlubin batůžku, a i ten nechat nakonec v hotelu a omotat se šesti metry hedvábí (tj. obléci si sárí), okrášlit se rumělkovou skvrnou na čele a narychlo nakoupenými pozlacenými náramky?… Světlá barva pleti a slovanský obličej nenechá žádného Inda na pochybách, že jsem jednou z těch „bohatých bělochů“, kteří navštěvují Indii z důvodů neschopnosti jinak utratit své peníze. Jak se tedy neprojevovat jako „ta Zápaďanka“, jako pozorovatelka, jako návštěvník zoo? Jak přijmout Indii a jak dosáhnout toho, aby i Indie přijala mě? Nebýt lovcem památek, stíhačem zážitků, rozpoznávačem odlišností, nijak nedovolit vyvstat v sobě nafoukanosti na „svou“ kulturu, ale ani se nestát vyznavačkou krás, jež odmítne vidět odvrácenou stranu.
Motto: Óm purnamadah purnamidam purnát purnamu dačjaté purnasja purnamadája purnamévávašišjaté. Toto je úplné, i ono je úplné, co vychází z úplného, je úplné, je-li úplné ubráno z úplného, zůstane úplné úplným.
V Indii neexistuje žádná odvrácená strana čehokoli, vše se tu nabízí naprosto nezastřeně. Bída, hlad, nemoci, špína, smrt…
Kulturní šok se nekonal. Příbuzní i známí se se mnou loučili, jako bych odjížděla do války.
Nejela jsem do Indie ani jako jóginka. Jóga byla a většinou je v Indii učením zasvěcovacím, předpokládá dlouhodobé vedení guruem, který jediný rozhoduje o tom, který z adeptů této Cesty může pokračovat a jak. Už při výstupu z letadla v Bombaji jsem na to, že umím pár jógických pozic nebo dechových cvičení, dokonale zapomněla, neboť co tady s tím? Převážná většina Indů nemá o něčem tak nepodstatném, jako je postupné „odkládání nároků ega“ složitými cvičeními, ani potuchy. I to jsem očekávala. Proč jsem však tady? Na jihu Indie, nikoli na severu v podhůří Himálaje, pravlasti jógy s mnohými kláštery a zaručenými osvícenci? Proč jsem nejela posedět pod fíkovým stromem v Bódghaji, kde Buddha došel osvícení? Proč mě nelákalo ve Váránasí děsit se dýmem ze spalovaných mrtvol těch, kdo dosáhli té blaženosti být vyvanutí do posvátné Gangy?
Za poznáním sebe sama
(V ášramu Ramana Maharšiho na Arunáčale)
Svítání v Madrásu, Indy zpětně přejmenovaném na Čenaj, kam dorazíme vlakem z Púny (blízko Bombaje), v nás probudí radost ze zlaté oblohy nad hlavou – téměř dvě noci a celý den jedeme couravým rychlíkem přes subkontinent z Bombaje. Slunce ještě nevyšlo, ale tisíce lidí, aut, rikš, motorek a kol se již valí širokými ulicemi tohoto nejangličtějšího města indického jihovýchodu. Autobusové nádraží připomíná spíše odpalovací rampu pověstných „kaťuší“, neskutečný rachot motorů robustních krabic autobusů startujících jeden za druhým z prostranství lemovaného betonovým nástupištěm, na němž stovky lidí postávají či posedávají před právě otevíranými stánky květin (každá žena má ve vlasech živé květy), čajoven („čajčajčajčajčaj…“ zní nekonečné přivolávání prodavačů tohoto přeslazeného nápoje smíchaného s mlékem) a pak všeho možného i nemožného, co by mohl byť jen pomyslně potřebovat cestující (od sušenek, pamlsků, bot, látek až po vykladače z ruky), neboť jak se nám zdá, dala se do pohybu zrovna v době našeho příletu polovina indického obyvatelstva. Je to samosebou klam, ale něco pravdy vyciťujeme: Indů je už miliarda, a k tomu každý hinduista ve svém životě přece navštíví veliké množství posvátných míst Indie.
O tom, že existují i místa, kde je pohyb všeho druhu držen na uzdě, včetně pádění času, se právě jedeme přesvědčit. Musíme najít linku do Tiruvannamalai, přes stovku kilometru vzdáleného městečka se starobylým šivaistickým chrámem, jedním z nejrozsáhlejších ve státě Tamilnadu. Popisky na nástupišti se oproti státu v Maharaštře, odkud jsme dorazily, změnily ze znaků písma, jež připomínají na šňůře zavěšené roztodivně pokroucené ponožky, v roztomilý pochod různě svinutých žížal, takže dopátrat se odjezdového ostrůvku je zrakem nemožné. Na nádraží jsme nyní asi jediné „bledé tváře“ (turistický příliv se po 11. září propadl zhruba o 80%, stěžují si hoteliéři) a Indové pozorují dvě nejisté cizinky, tedy mne a moji sestru, teď jsme exoti my. Jsme v Indii zatím týden, ale naše zkušenost nám velí využít ochoty místních. Náš první zaměřený pohled na Inda (je v kalhotách, nikoli v pruhu látky opásanému kol beder – ten by mohl umět anglicky), je pro něj okamžitou výzvou k nabídnutí nám jakéhosi zboží ke koupi. Kroutíme hlavou a stále opakujeme název naší cílové stanice, ale asi nemáme ten správný akcent, nebo s námi chce uzavřít nejprve malý obchod, dál nabízí, co nepotřebujeme. Nakonec se kolem nás srotí další Tamilové, z nichž ten nejčernější drobný jižan v bílém dóti kolem beder nakonec vykřikne „handrtdvendyséks“ a ukáže na právě odjíždějící autobus s těžce rozpoznatelnou stošestadvacítkou ve změti místního písma. Protože však rezignovaně hledíme na rachotící obludu, jiný muž z hloučku se ladným pohybem (zásada číslo jedna, která okamžitě upoutá vystresované Euroatlanťany: Ind se nikdy nerozběhne) dostává mezi změť dalších autobusů a donutí lehkým pohybem zdvižené ruky ten náš zpomalit. Když naskakujeme za jízdy s objemnými baťohy do předních dveří, které se nikdy nezavírají, řidič se na nás široce usmívá. Jenom se ničemu nedivit, šeptám si, za jízdy se tady nastupuje i do vlaků.
„Jsme tady, “ hlásím sestře Haně, která se snaží po třech hodinách jízdy zjistit z Lonely Planet, jak asi dlouho ještě budeme lítat na sedadle po každém výmolu až ke stropu za nekonečného proudu indického popíku z reproduktoru u řidiče. „Vidím Arunáčalu….“ Poznávám ji na první pohled. Přesně takto byla v mé mysli od chvíle, kdy jsem si přečetla před deseti lety brožurku o indickém mudrcovi Ramanovi Maharišim. Divit se je už po pár dnech zázraků v Indii omšelá zbytečnost. Mahariši po svém „obrácení“ tuto posvátnou horu už neopustil. Ona je podle legendy živoucím vtělením boha Šivy, který tuto jistotu manifestoval před tisíciletími ohnivým sloupem na jejím vrcholku. Nápodobou hodnou oddaných věřících je každoroční zapalování ohně na špici a z toho vzešlé slavnosti vůkol.
Sestra nepěstuje jógu, nejdále ve svém životě byla jako děvče v Bulharsku s naší maminkou na závodní rekreaci a ze všeho nejvíc miluje svou zahrádku a návštěvy premiér v jednom okresním divadle. O Indii zaškobrtla až ve chvíli, kdy se její dcera rozhodla dokončit anglické gymnázium v síti United World College a záměrně si zvolila místo dostatečně vzdálené od rodičovské péče. Sestra sem jela především proto, aby se po více jak půl roce s jediným potomkem potěšila, a samozřejmě zkontrolovat situaci (je učitelkou). Uklidněná návštěvou profesionální koleje v americkém stylu v horách za Púnou (kde je pověstný ášram stejně pověstného mistra Osha blahé paměti). Když se zmínila před odletem komusi o našem pozvání mlčet a meditovat v Ramanášramu, byla zasypána výčitkami, že „meditovat si může tvoje sestra doma nebo někde v českém klášteře, když budeš už tam, využij každé příležitosti cestovat a poznávat.“ Já sama nevím, zda do ášramu přicházím meditovat, nebo mě sem spíš zavádí zvědavost, a proč vůbec z celé plejády roztodivných svatých mužů a avatárů, které moderní Indie nabízí duchovním turistům ze západního světa, jsem musela přijet za tím, který je již více než padesát let mrtev, do ášramu, který je tak maličký a neznámý, že o něm nevěděl ani ctěný akademik Dostálek, náš přední znalec jógy a Indie, od nějž jsem získávala zasvěcené informace před cestou. Až pojedu jednou do Indie, pojedu za Maharšim, říkávala jsem neurčitě celých deset let. Když jsme z kampusu vyrazily směr východ, nebyl ve vlaku prostor k hlubšímu dumání, stále se vedle nás střídali Indové a různě lámanou angličtinou s námi „konverzovali“- kdyby je noc nezahnala spát, vydrželi by jistě celých dvacet osm hodin naší jízdy.
Magie místa nás pod svatou horou uchopila od prvních okamžiků. Cosi silného a zároveň nepostřehnutelného nás pudilo k nepochopitelné oddanosti přítomným okamžikům. Slovní sdílení nakonec ustalo. Prošly jsme branou na nádvoří ášramu, polední slunce svým žárem zahánělo bohy i lidi k odpočinku. Pojedly jsme z banánového listu na kamenné podlaze ve zkříženém sedu rýži s pálivými omáčkami a zeleninou ve společnosti několika bráhmanů, kteří se starají o chrámová božstva v obou svatyních kláštera, a s dalším osazenstvem klášterního společenství – kuchaři, uklízeči, pečovateli o stádo krav, se svatými muži-sádhu. Ve starobylé jídelně, která pamatuje ještě Paula Bruntona či Osborneho, visí na stěnách portréty Mistra a dalších indických jogínů. Poznávám Ramakrišnu, Vivekandandu. Největší obraz však patří jediné neindické tváři – Ježíši Kristu. Ruka s rýží mi klesne zpátky do jídla… Opičky za mřížemi v oknech sledují, kolik jim necháme zbytků, banánové listy-talíře spasou ašrámové kravky.
Až při pozdějším pohledu z hory na chrám a krajinu s městem a vzdálenými vrcholky hor, kdy se nemohu zbavit pocitu, že jej dávno znám, zaslechnu slabý Maharšiho smích. Šťouchá mě od jednoho nepochopitelného prožitku ke druhému, aby mi vyrazil můj zdravý rozum. Ale to není tak lehké, Bhagaváne, Svatý, já mám v sobě až do morku kostí svou evropskou pýchu na to, že mě jen tak něco nedostane. Ale už večer, když nad horou vyjde uzounký srpek měsíce položený jako bárka mezi hvězdy, mám neodbytný dojem, že Mistr je tady. Mohu na něj narazit, odkudsi proti mně vykročí se svou hůlkou, téměř nahý, a svým laskavým pohledem zpraží všechny moje jistoty.
Mahariši je džňánajogín. Džňána znamená Poznání Pravda, je to jedna z cest jógy. Lze ji pěstovat roky usilovných meditací, očišťováním, sebezkoumáním, jakýmsi druhem filozofování, kdy jde o to poznat sebe sama, svou pravou podstatu, a tak i podstatu světa, bytí, vědomí. Lze však k tomu přijít i jako slepý k houslím (západní pohled), jak se to stalo zdejšímu světci. V šestnácti letech na jedné z madurských verand (ještě o ní bude řeč) prošel tak silným zážitkem strachu ze smrti, že se mu během několika okamžiků otevřel vhled na Pravdu, prozřel, dosáhl samádhi a stal se Bhagávanem (Sjednocený s Bohem). Obsáhl naráz všechno vědění, dosáhl Pravdy a ta jej – jak jinak – osvobodila. Stal se božským, čas už nad ním nemá vlády. Je přítomen stejně teď tady, jako byl přítomen kdysi ve své poustevně nad chrámem v rozeklině Arunáčaly a jako mohl být přítomen v mystických vizích českého fotografa Františka Drtikola, který se začal věnovat více esoterice než estetice ženských těl, stejně jako právě nyní vede tichý rozhovor například s dalším českým mystikem devadesátiletým Eduardem Tomášem. Se stejnou péčí se ale Ramana věnuje i desítkám, stovkám dalších méně známých a neznámých osobností po celém světě, jimž dokáže vstoupit do života. Mé pražské přítelkyni Lindě, vrcholové manažerce a matce dvou odrůstajících dcer, například jednou vytanul ve snu pěkňoučký dědeček, jak jí ponouká přeskočit rozvodněný potok, prý u toho nic moc neříkal, spíš jenom lehce pokynul, ale jeho neokázalá ochota jí pomoci a naléhavost jeho výzvy ji přiměly se mi svěřit, nevěděla, co si s takovým živým snem počít. Zakrátko navštívila jistého muže zaobírajícího se několikahodinovými meditacemi (je to už důchodce) a na zdi v obýváku uviděla fotografii „svého“ dědečka ze snu. Ten meditující muž s Maharišim také udržuje letité přátelství. Myslím, že to zdravou mysl mé přítelkyně nepoškodilo. Stala se vnímavější ke zvláštnostem života, párkrát sice navštívila nějaký jógický kurs, ale dnes se opět věnuje převážně své práci a rodině, ale září z ní jakási zvláštní jistota.
To, co my, zápaďané nazýváme poznáním, je pro indického zasvěcence většinou jen mája, zdání pravdy, iluze, závoj, který na pravé skutečnosti visí. Ten, kdo dokáže prohlédnout tímto závojem, nahlíží pak na skutečnost v její pravé jednotě a v jej pravé hodnotě, kterou totiž je – láska.
Sestra dostala druhého dne horečku, tělo imituje chřipkový stav, aby donutilo člověka k uklidnění. Náraz neznámého je natolik prudký, že dokázat to přijmout jako samozřejmost, je nad síly mnohých cestovatelů. Horečka je nejrychlejší způsob uzrávání, přechodu k nové duševní kvalitě. Proto se o sestru neobávám, první púdža (obřad, oběť) v Bhagavánově svatyni byla silné kafe i na mě. Můj nepatrný náskok ve znalosti psychických pochodů sestra smetla po rychlém vystonání příchodem do místnosti, v níž Mahariši strávil se svými druhy více jak třicet let meditační praxe. Pohovka v rohu je pokryta pestrým přehozem a je na ní ve zlatě zarámovaný olejový obraz odpočívajícího Mistra na tomtéž gauči, zdatnému malíři se podařilo zacílit Mistrův pohled na diváka, a tak ať si sednete k jakékoli stěně, Maharišiho laskavě šibalské oči váš proniknou jako šípy. Sestra poklekla před obrazem, hlavou se dotkla dlaždic, jako to činívají hinduisté před svatyní, a s něžným výrazem zamilované šestnáctky usedla do zkříženého sedu a zavřela oči. Jak mi později sdělila, povídala si v duchu s Ramanou a poprvé v životě věděla bezpečně, že Bůh existuje.
Uprostřed ášramu je ve skále vysekaná široká studna, v níž plavou různě veliké ryby, i k nim mají nynější obyvatelé povinnost živit je stejně jako pávy potulující se zahradami tohoto před světem uzavřeného společenství, ale také denně krmí chudé ještě před tím, než sami zasednou k obědu. Voda ve studni je křišťálová, pozoruji ladné vlnění rybích těl. Cítím se nyní takovou hájenou rybou, načas v bezpečném zázemí, vymezeném kamennou zdí kláštera. Napadá mě běžná symbolika: nechci-li setrvávat ve svém, byť útulném žaláři, mám jedinou cestu – vzhůru. Ale stejně jako je nemožné, aby i ta největší a nejsilnější zdejší ryba vyskočila na vrcholek Arunáčaly, je pro mne obtížné vynořit se ze svých životních rolí, myšlenkových stereotypů a citových vazeb. Stále mne strhává fascinující divadlo před mými smysly do logických úvah o tom indickém, hinduistickém, jógickém, náboženském, esoterním. Návštěvník ášramu, který obdržel písemné pozvání představeného na přesný počet ustanovených dní, je v klášteře ponechán sám sobě (západní pohled), potažmo Bhagavanovi (indický pohled). Guru a jeho přísné oko, striktní denní režim a učení se askezi zde nepřipadají v úvahu. „Toto je místo k meditaci“, vysvětlil jedinou větou účel návštěvy poutníků z celé Indie i z celého světa hlavní muž po představeném, jakýsi manažer kláštera, který nás přijímal do evidence.
V moderní svatyni s lingamem (falický symbol), představující božský princip, pevný tvůrčí bod, se od časného rána předestírá roztěkanému vědomí Evropana ustavičná podívaná na bráhmany sloužené obřady. Donutím-li se a zavřu oči, odříkávání sanskrtských véd či zpívané upanišády mi mohou přinést úlevu od ustavičných útoků myšlenek, ale jako nejúčinnější zbraň proti nim shledávám (a nejsem sama) obcházení svatyně během obřadů i mimo ně. Obejít svatyni (pradakšana) sice patří k povinnostem hinduisty vždy po vstupu do bran chrámu, aby si tak vytyčil magický kruh posvátna, tady ovšem slouží také jako forma meditace. Zrak není upoután na „divadlo“ obřadníků, příval z mysli je monotónností sanskrtských průpovědí, pravidelně přerušovaných posvátnou slabikou óm, po čase zastaven a rytmus chůze nakonec dovede navodit zvláštní stav odlehčení. Ve svatyni sedí Maharši v bronzu (tuto sochu věnovala ášramu Indíra Gandhí), a ačkoli se dívá blahosklonně na kamenné vtělení Šivy samého, tedy na lingam pokrývaný květy, zalévaný kokosovým mlékem či medem, vnímám jej kráčet chvílemi za sebou.
Jednoho rána po téměř půlhodinové pradakšaně zamířím do vedlejší svatyně, věnované samadhí Bhagavanově matce, oproti moderní, prosvětlené, hlavní, je tato malou kopií těch starých hinduistických chrámků, jak se s nimi lze setkat kdekoli v jižní Indii. Stejné šero, těžký vzduch, panteon bohů v sochách okolo stěn, které bráhmani denně budí, omývají, krmí, baví hudbou, ukládají ke spánku, uprostřed zakrytá svatyně s tajuplným lingamem, který žádný návštěvník nemůže spatřit přímo, toto právo mají jen kněží, kteří zde slouží obřady. Před zlatým obrazem božského páru Šivy a Parvátí sedí skloněn sadhú, svatý muž, je ponořen do sebe. Několikrát obejdu svatyni, ale pak usednu do koutu pod bronzovou sochu, jíž sám Rodin kdysi nazval nejkrásnějším lidským pohybem těla, v ohnivém kruhu Šiva jako Natarádža (Pán tance) drtí jednou nohou dosud žijícího asura (démona), tu druhou zvedá v tanečním kroku, mávnutím pravé ruky bubínkem zachřestí a světy vznikají, zatímco z misky s ohněm v levé ruce nechává zažehávat světy k zničení, ostatní dvě ruce naznačují smírná gesta člověku.
Ty vyznavači Šivy, zahajuji počátek zúčtovacího dialogu s tím, který mě sem přivábil, ty pokorný, ty svatý, věřím tomu, že máš velikou moc, jak jinak bys mne sem dostal. Co chceš po mně? Proč jsem tady? Není přece užitečné pro tebe ani pro mne, abych se porozhlédla po tom, kde jsi žil, a pak pokračovala jakoby nic v tom životě, který ty jsi tak lehce opustil. Ruku na srdce, nádherný a laskavý, chci vůbec po tobě něco, mám si přát pro sebe tvou cestu a proměnit se tak, že to rozvrátí celý můj život, říkám ti to předem: jen žádné osvícení, to není moderní cesta, to není evropská cesta, prostě ne, jak pak dál s tím otevřeným vědomím, všechno budu milovat a už vůbec nebudu mít o co usilovat, vrátím se domů a zanechám svého redaktorování, přestanu se starat o svou gymnaziální dceru, pomine zamilovanost do toho mého báječného mužského, třeba mě budou zajímat už jen opuštění psi a svůj letenský byt přenechám bezdomovcům, zpustnu, stanu se nepotřebnou, bláznivou a nakonec se budu vznášet nad zemí, to sis mohl dovolit ty, tady, ale my, víš, my tam v Evropě žijeme jinak, řešíme problémy jinak, pořád řešíme problémy, bez toho se nedá žít, bez problémů a bez jejich řešení, požehnaný a dobrotivý, někdy nás to popadne, že se zatoužíme na vše sice vykašlat, najednou se rozhodneme, že všechny problémy vyřešíme osvícením, modlíme se, postíme, cvičíme, meditujeme, dokonce konáme i dobré skutky, ale kdyby mělo skutečně přijít, zbaběle je vrátíme jako nepotřebnou zásilku, osvícení to je ztratit vše, všeho se vzdát, proměnit se v nic, vždyť stačí si i jen tak meditovat, utišit se, ponořit se do ticha, vyprázdnit mysl a být lehounce v bezčasí s vědomím, že se mám zase kam vrátit, Bhagaváne, ale osvícení, tam není návratu, tam tě pánbůh chytne za pačesy a už nepustí, už jsi docela jeho, už jsi vlastně jím, nejsladší a nejmoudřejší, nestačilo by jenom tak trochu toho osvícení, jenom tak trochu vhledu, ať se lehčeji nese ten život, ať ty nepravosti kolem tak nedeptají a nerozčilují, ať se umím spíš všemu smát, přijímat svět s optimismem, ať jsou šťastní kolem mne, já už si ten pocit štěstíčka nějak vydobudu, vymedituji, stoupnu si občas na hlavu… a tak dále a tak podobně, kecy, smlouvaní, vymlouvání. Ani slovy to neprobíhalo, jenom jakýsi prožitek strachu před totalitou nadskutečna, obava z odevzdání se vyšší milosti, ochrana stávajícího já, hájení malého lidského. Mistr mlčel. Pochopitelně. Jeho všudypřítomnost mě provokovala, byl tu, cítila jsem to bytostně. Tak dobře, pokračuji, odevzdám se bohu, ale budu žít jako dřív… Z vedlejší svatyně sem doléhalo bráhmanské předříkávání svatých písem, tak dobře, nebudu žít jako dříve, všechno změním, každý svůj poměr k druhým proměním, budu vlídná, milá, trpělivá, zavedu do svého života řád, budu každé jitro v pět vstávat a cvičit… Rány rozbíjených kokosových ořechů na oltáři odvedle mě vytrhnou z tohoto trhoveckého smlouvání. Zaplaví mě stud. Vlastně nechci nic. Všecko si to vezmi, ty hloupé řeči i myšlenky, touhy a přání a obavy. Nechej mě s těmi svými nároky, úplně se na mě vykašli, jasně zapomeň na mě, budu si tu pěkně sedět, naslouchat zpěvu a pak vyjdu do slunce, do zahrady s opičkami, a i tak mi bude dobře… Intenzivní vůně kadidla pronikla až sem, vnímala jsem pojednou tlak na šíji, napadlo mě, že Šiva seskočil z mosazného kruhu a stoupl si na mne, tlak byl neúnosný, páteř nezvládla stát rovně. Nahrbila jsem se, hlava mi tak padla na hruď, převážila tělo a já padla tváří na podlahu, k mému údivu mě to nevylekalo, naopak, slastný pocit, že do mě tančící bůh kopl, mi narovnal nohy i ruce, zůstala jsem ležet.
Púdža skončila jako vždy ohňovými kruhy před nejposvátnějším z nejposvátnějších, když jsem vstala a vstoupila do světlé svatyně zasvěcené samadhí Bhagavana, právě byla miska s posvátným ohněm nabídnuta „laikům“ na stolečku před zakázanou zónu, nabrala jsem plamen do dlaní a přiložila je na čelo, ústa a hruď. Venku u studně mě napadlo, že kdesi žije ryba, která umí létat. Starý usměvavý sádhu seděl pod staletým pípalovým stromem, u nohou mu klečela krásná Indka, mluvili anglicky a já zaslechla, že je řeč o bohu, o lásce, o milosti.
Obcházení Arunáčaly
Druhého dne jsem se brzy ráno vydala na giripradakšanu, cestu kolem Arunáčaly, obejít horu se soustředěním na její podstatu patří k zdejšímu rituálu, a vždy v noci za úplňku ji absolvují desetitisíce poutníků z celé Indie. Jde se zleva doprava, aby posvátné bylo po pravici. Země je vyprahlá. Letos prý začíná brzy období veder, které ukončí první květnové monzuny.
Kolem hory jsou chrámky a svatyně. U jedné z nich už polorozbořené spočinu ve stínu na schodech u zarostlé lázně, mezi stromy zahlédnu, jak se sem přibližují dva sádhuové, oba jsou mladí, s netamilskými tvářemi působí až evropsky, mají brýle, na znamení, že se vzdali všeho: domova, věcí i práce a svůj život zasvěcují jen bohu, opásali se typickým oranžovým pruhem látky, jeden z nich má na krku málu, růženec se sto osmi rudrakšovými semeny jako připomenutí sto osmi jmen božích. Opět slyším angličtinu, která je dorozumívací řečí v celé Indii: god, devotion, love…. Muži se pod stromy zastaví a v zanícení si vysvětlují své pohledy, dozajista mne nevnímají, vstoupím do lázně a polévám se svatou vodou, no tak mě očisti, když chceš, říkám nahlas a nevím, zda to patří Maharišimu nebo Šivovi nebo prostě bohu, když jinak nedáš, já jsem sice pokřtěná, ale můžeš mě vyválet třeba i v bahně, omýt vodou Gangy, ponořit mě do studny, nebráním se ničemu, co ty chceš, a vedeš mě sem, tak sem jdu a zdvíháš mě k další chůzi, no tak jdu, pokloním se bohyni v dalším chrámku, půjdu sama v tom žáru, cestičkou ve vysokých travinách, ať mě to tvoje slunce sežehne, spálí na popel, jsem takové tvoje nic, nechej mě pochybám, hledání, já nejsem Lakšmí ani Párvatí, nejsem ani svatá a nebudu… Hora z modré oblohy jakýmsi zázrakem stahuje mrak, trhá jej kamennými vrcholy, a vrhá stín právě tam, kde kráčím, no dobře, předvedeš mi své zázraky, je to zbytečné, já ti věřím. Proud myšlenek po chvilce umlká, slova se vytratí a zůstává jen teď, přítomnost položená do přítomnosti, nic nemizí, co bylo, ani představy toho, co by mělo být, jen nemají žádnou váhu, je jenom krok za krokem, křik opic, kníhavé volání ptáka, šelestění stromů, vůně, květy, vzadu ve vesnice věže chrámu zářícího svou barevností, seberu kamínek na cestě a cítím, že žije, hora žije, všechno kolem mne tančí v pohybech živoucího bytí.
Když jsme opouštěly se sestrou po sedmi dnech ášram, zdálo se nám, že právě teď jsme tak připravené, tak očištěné, tak otevřené, že bychom zbytek pobytu v Indii měly prožít už jen tady, noví poutníci vcházeli do ášramu a sepnutými dlaněmi před srdcem zdravili představeného slovem „Arunáčala“.
Madurai – v domku osvícení Ramana Maharšiho
Mladý černý rikša nás odvážel pod horou hor, jak říkal Mistr srdcem světa, a místo přes chaoticky tepající centrum zamířil k nádraží podél chrámu, bylo to mírně do kopce, musel mohutně šlapat do pedálů, ale viděly jsme obě, jak se usmívá, když se po nás otáčel, dohodl s námi dobrou sumu. Ve vlaku nám mladá tamilská matka s bílým ibiškem ve vlasech položila do dlaní své čerstvě narozené děcko, které mělo tečku od sazí mezi obočím na znamení ochrany před zlými duchy. V Maduře je žáky Maharšiho spravován dům, v němž mladý Ramana dosáhl sjednocení. Dozvěděli jsme se přesnou adresu na krejčovském trhu, kam „náhodou“ ve stejnou dobu zavítali jistí manželé ze Švédska a svěřili se nám, že do toho domku docházejí na meditace.
Zamířily jsme tedy se sestrou k jižní bráně velechrámu bohyně Minakší, kde pár desítek kroků v úzké uličce opravdu stojí úzký jednopatrový domek s vyobrazením Arunáčaly ve štítě. Pověstná veranda se nachází v prvním patře hned vedle schodiště, je to spíš jakási předsíň nebo předpokoj, jíž se prochází do veliké místnosti, kde je nyní meditační centrum. Usedly jsme v tmavém předpokoji bez oken proti zarámované fotografii mladého Ramany, pod ní plápolala svíčka. Naše putování Indií se chýlilo ke konci a chtěly jsme tak vzdát díky této veliké duši. Zavřely jsme víčka, ale ty veliké oči z Maharšiho fotografie stály dál před naším vnitřním zrakem. Najednou již není se čeho bát, smlouvat, prosit nebo se kát. Setrvávaly jsme v odevzdání a tu se přihnal prudký vír, který z podvědomých hlubin vytrhával zasuté myšlenky, křivdy, nehorázná slova a v uzoučkém pruhu rotujících sil je vymršťoval skrze vědomí pryč z mysli, z těla. Bylo to fascinující, a nebralo to konce. Minové pole skryté před vlastním svědomím bylo ale nakonec vyčištěné. Probralo mě až neúnosné horko, cirůčky potu mi stékaly po těle, po tváři, nemohla jsem dýchat. Hanka lapala po dechu na schodišti. Brečely jsme. Beze slova jsme sestoupily do vstupní svatyně s „oltářem“: u obrazu Bhagavána stály hloučky Indů v tichém rozjímání, když tu prudce z ulice vstoupil vyhublý bráhman (posvátná bílá šňůrka od levého ramene k pravému boku), celé tělo, kam dosáhl svými prsty, měl od bílého posvátného prášku vodorovné tři pruhy na znamení zasvěcení Šivovi. Ještě ani nedorazil k lingamu, už spustil védské mantry, jeden z přítomných Indů se k němu přidal, taky bráhman, byl tu s manželkou a dvěma malými dětmi. Zastavily jsme se přede dveřmi a sledovaly púdžu, srdce v nás bilo jako zvon, držely jsme se za ruce, abychom nepadly. Po skončení kněz přítomným rozdával obětinu (prasád), my jsme se nepohnuly z místa, a tak k nám zamířil a každé položil do dlaně po banánu a veliké krystaly přírodního cukru. Cestou do chrámu jsme se pohybovaly jako opilé, hlava se nám motala, kolena podlamovala, nedostatek kyslíku, řekla by moudrá hlava, sestra svůj posvěcený příděl rychle položila do dlaně prvnímu žebrákovi, ve stánku jsme koupily dva litry balené vody a hltavě ji vypily, boty jsme zanechaly před branou chrámu a prošly nádvořím ke svatyni Minakší.
Usedly jsme na schody pod tmavnoucí oblohou u rituální lázně. „Taky se s tebou všechno točí?“ zeptá se sestra. „Jak po dvou deci rumu. Pěkně nás Ramana vyčváchal ve své lázni.“ „Lítalo to ve mně jako za uragánu,“ špitne to křehké stvoření, které se těšilo, jak konečně prožije dovolenou v exotické zemi. Sedíme s prázdnou hlavou, s vymydlenou duší, jakoby rezignované na jakýkoli další život. Ramano, tak ty se usmíváš ? Takhle se ti líbíme? Stovky Indů procházejí chrámem do svatyně, míjejíce koupel Zlatého lotosu, někteří v ní smočí nohu nebo si pokropí čelo a temeno, sledujeme nezúčastněně každý jejich pohyb, nasloucháme jejich neznámé řeči, vůně chrámu je zřetelná jako jasmíny v našich vlasech. Připadáme si, jako bychom se ocitly na jiné planetě, v jiném životě, a je to úlevné, čas se svým haraburdím pozbyl důležitosti, vlastně není, protože co je čas, je to ten nesmyslný řetězec myšlenek o tom, co bylo a co bude, nezbytná dimenze bytí, nebo je to jen iluze? Čas je bod, je to to jediné, co je teď. A ke všemu vyjde luna jako kýčová atrapa nad nejvyšší a nejstarší východní věž chrámového komplexu, stařičká žena-sádhu na protějším břehu lázně rozpřáhne ruce a poklekne, klaní se měsíci s hlavou u kamenné země, protože to není vyprahlé těleso v mrtvém vesmíru, ale bohyně, která jen z lásky k nám nastavuje svou tvář zapadlému slunci – a zároveň nám, a tak nás zbavuje temnoty.
Až s námi v Madrásu komfortní letadlo Lufthansy odstartuje do Frankfurtu, budeme to ještě my? Ten podivně laskavý světec s tváří zhmotnělé lásky nás oloupal jako cibule až na dřeň vlastní nicoty, objal nás svým pohledem, a tak nás pustí do světa, nejprve ohleduplně do své Indie, a pak pěkně zostra do naší Evropy.
Jitka Stehlíková, 2002