Vincenz Priessnitz byl v první polovině 19. století známý tak, že mu byl doručen z Jižní Ameriky dopis, kde na obálce stálo: Vincenz Priessnitz – Evropa. Do lázní, které založil na severní straně slezských Jeseníků, se přijížděly léčit celebrity nejednoho císařského dvora, slavné osobnosti a tisíce pacientů, jimž pomohl ke zdraví čistě přírodními prostředky. Dnes spojujeme s jeho jménem vlhký zábal snižující bolest a horečku, jeho někdejší objevy pronikly do povědomí lidového léčitelství i moderního lázeňství. Kdo byl „vodní doktor“ Vincenz Priessnizt? A co z jeho odkazu můžeme použít dnes v naší (post)moderní době?
Z hlubin podvědomí
Je teplý den zalitý sluncem, kráčím horskými lesy. Kroky mne dovedly k místu, kde ztracena v samotě se opět setkávám s jedním z géniů lidstva. Můj pohled chvíli pátrá mezi stromy, až zachytí v keřích nachýlenou mramorovou desku, tak podivně trčící v divočině jesenických hvozdů. Jelení pramen. Jeden z mnoha desítek pramenů, které po gräfenberských stráních postavili pacienti z úcty k horské pramenité vodě. Tento pramen je památečný. Vnímám sílu představy, která se mi vynořila v mysli. Snad právě tady, kde stojím nyní já, se krčil chlapec Vincenz, a pozoroval zraněnou laň, jak si v rozmoklé půdě kulhajíc hledá cestu k prameni vytékajícímu z pod kořenů buků. Srna smáčí ve vodě nehybnou nohu. Druhého dne nemocné zvíře u téhož pramene Vincenz zahlédne znovu, chladivá voda mu dělá očividně dobře. Chlapec zatím ještě nerozumí, co se zde odehrává, ale síla tohoto okamžiku, se stává podnětem k novému hledání vztahu člověka a přírody, zdraví a nemoci.
Vincenz je osudem donucen jako dvanáctiletý stát se hospodářem na rodinném statku, když jeho otec oslepne, a na dorůstajícím chlapci zůstává starost o polnosti a dobytek, a také péče o matku a sestru. Školu nebylo kdy navštěvovat. Bystrý rozum a pozorovací talent rozvíjí v každodenním styku s přírodou. Na prahu dospělosti dochází k tragické události, která má rozhodující význam pro jeho život.
Koně v povozu se splaší a Vincenz padá pod jeho kola. Několik dní leží v bezvědomí mezi životem a smrtí. Zoufalá matka balí jeho rozdrcený hrudník na radu felčara do teplých obkladů. Snad vzpomínka na laň u pramenu, nesnesitelná bolest, či intuice, patrně vše toto přiměje Vincenze, aby matku požádal o zábal ve studené vodě. A přiloží si chladný hadr na hruď. Okamžitě dochází k úlevě. Vincenz Priessnitz se uzdraví po několika týdnech. Proroctví lékařů, že přežije-li, zůstane nadosmrti mrzákem, se nepotvrdila. Otevření intuitivních schopností jej přivedlo nejen k sebevyléčení, nýbrž také k odhalení tajemství studené vody.
Čaroděj s houbou
K uzdravenému Vincenzi přicházejí sousedé se svými bolestmi a on jim spontánně pomáhá. Výsledky byly doslova zázračné. Věhlas mladého selského synka z vrchu Gräfenberk, tyčícím se nad Jeseníkem (původně Frývaldov) se rychle rozšířil po kraji. Netrvalo dlouho a spolu s úspěchy v léčbě se proti Priessnitzovi zvedl odpor vyvolaný místními lékaři a ranhojiči. Nestudovaný laik jim totiž rychle odebíral klientelu. Jeseníky jsou krajem opředeným odpradávna množstvím bájí a pověr. Od půli 17. století se zde odehrávaly strašné „čarodějnické procesy“, desítky nevinných obětí obžalovaných ze styků s pekelnými bytostmi hořely na hranicích. A stejné obvinění je – na počátku moderního 19. století! – vzneseno proti Vincenzi Priessnitzovi. K léčení prý používá temných sil, které má začarovány v houbě, jíž namočenou ve vědru s vodou omývá bolavá místa nemocných. Pro toto absurdní obvinění je nakonec svolána odborná komise, která sice neshledá žádné spojení léčby s magickými úkony, přesto je Priessnitzovi zakázáno (pro uklidnění rozhořčených lékařů) užívat dotyčnou houbu. Zákaz vede paradoxně k dalším objevům ve vodoléčbě, které Priessnitz rozvíjel v dalších letech.
Mocná síla vody
Vodu jako léčebný prostředek používalo lidstvo odjakživa. Priessnitz k léčbě vodou ovšem poprvé přistoupil komplexně. Brzy shledal, že nestačí jen omývat oteklé klouby nebo přikládat na zlomeniny studené hadry. Začal systematicky užívat zábaly, obklady, sprchy a lázně v různě chladné vodě, a to s účinkem jak na celé tělo, tak i na postižené části. Poprvé v historii zdůrazňuje nezbytnost pitných kúr, nabádá nemocné, aby pili denně několik litrů pramenité vody. Voda odplaví sama všechny nečisté síly z těla. Je zajímavé, že skoro vůbec neexperimentuje. Přesně ví, co každý člověk na svou nemoc potřebuje. Přijímá do přestavěného rodného domu, který se tak stává prvním vodoléčebným ústavem na světě, pacienty na celkovou léčbu. Jeho celoživotní zásadou byl individuální přístup ke každému nemocnému. Řídil se heslem „Následovat přírodu – nic nevynucovat.“
Základem léčebných kúr byly koupele, sprchy, potní kúry a studené zábaly se zapařením. Pacient byl ponořován do kádí s různě chladnou vodou, masírován, zabalen, aby se řádně vypotil. Následovaly další koupele a sprchy přerušované vycházkami do lesů, kde sprchy pokračovaly v přírodě za každého počasí, tělo se tak otužovalo, pilo se přímo z pramenů, chodilo se bosky. Z dnešního pohledu se tyto metody mohou zdát až drastické. Uvážíme-li ovšem, že se lidé vyléčili z tak těžkých nemocí, jako jsou dna nebo revmatismus, které ani dnešní vyspělá medicína neumí spolehlivě vymýtit, musíme obdivovat jak odvahu, s níž Vincenz Priessnitz procedury vedl, především však jeho genialitu, s níž přistupoval k problému nemoci a zdraví. Pacient před nástupem léčby musel projít jakýmsi „vstupním testem“, při němž Priessnitz podle reakce kůže na studenou vodu poznával schopnost organismu odpovídat na léčbu. Dokázal určil hloubku postižení, navrhl procedury a předpokládanou délku uzdravování. Jak se léčba prováděla a pacientův organismus reagovat, Priessnitz uzpůsoboval jednotlivé procedury stavu nemocného.
Zkouška vodou
Po několika týdnech léčby většinou přicházela různě těžká krize pacientova organismu. Člověku se přitížilo se všemi neblahými příznaky jeho nemoci, choroba jako by vystoupila z nitra do kůže, na níž se objevily bolestivé puchýře. Právě podle tohoto příznaku Priessnitz poznával, zda už člověk se svou nemocí dostoupil k pomyslnému dnu a nyní může začít uzdravující fáze. Čerstvá pramenitá voda ve všech formách, ať podávaná vnitřně, tak zvnějšku byla hlavním nástrojem léčby. Priessnitz skálopevně věřil, že se v ní skrývá ohromný oživující potenciál, který tělo dokáže využít pro ozdravující procesy. Nebylo snadné léčit se studenou vodou, nebylo to příjemné ani kratochvilné, právě naopak. Lidé v této těžké zkoušce často propadali zoufalství, někteří léčbu přerušili (např. ruský spisovatel Gogol ujel od Priessnitze dvakrát a nakonec zemřel v Itálii nevyléčen). Ti, kteří neměli dostatek trpělivosti a síly snášet mnohdy až drakonické procedury, byli Priessnitzem striktně z léčby propuštěni. Priessnitzova léčba trvala týdny a měsíce, někteří pacienti vytrvali i roky – a uzdravili se. Způsob obrody celého člověka vyžadoval silnou vůli. Priessnitz to charakterizoval jasně: „Vodoléčba vyžaduje charakter.“
Léčba celého člověka
Nedílnou součástí vodních procedur byl každodenní kontakt s přírodou. Priessnitz ordinoval dlouhé vycházky do okolních lesů. Bez výjimky společenského postavení se pacienti podíleli na pracích kolem provozu léčebny, a tak nejenom sedláci, učitelé, kněží, matky v domácnosti, ale i vysoké úřednictvo nebo šlechta se zapojovali do štípání dříví, odhazování sněhu, pomoci při žních apod., Priessnitz nutil očišťující se organismus k pohybu. Dalšími pomocníky kromě čerstvého vzduchu mu byly slunce a strohá venkovská strava. A ještě něco pokládat „vodní doktor“ za nezbytné: pacienti měli doslova zakázáno mluvit mezi sebou o svých nemocích. Velký léčitel zdůrazňoval, že je třeba naladit mysl k optimismu, k radostné vnitřní pohodě, doporučoval svým klientům kochat se krásou hor, účastnit se společenského života, neizolovat se, zachovávat si pevnou víru. Vyčerpávající procedury nebylo možno zvládnout bez součinnosti všech těchto zásad. Jednou z nejdůležitějších byla – a o ní Priessnitz nikdy nemluvil – důvěra ve „vodního doktora“, důvěra v obyčejnou horskou vodu.
Na dotaz jednoho z pacientů, zda si může vodoléčbu provádět sám doma, Priessnitz odpověděl, že nikoli, neboť jeho metoda spočívala na komplexu mnoha vlivů, k vodním procedurám bylo nutné, aby člověk opustil všednodenní rutinu a pozvedl svou mysl, byl v neustálém kontaktu s přírodou, pravidelně prostě jedl, fyzicky pracoval a byl bedlivě léčebně sledován tak, aby jednotlivé procedury mohly být přizpůsobovány momentálnímu stavu těla.
Osobnost léčitele
Nejenom genialita byla znakem Vincenze Priessnitze, ale také obětavost, prostota a skromnost. Rychlost, s níž se sláva gräfenberského rodáka šířila do celého světa, brala dech. Na každodenní práci Vincenze Priessnitze to však nic nezměnilo. Celý život prožil v rodných horách, zde se oženil, zplodil děti, založil lázně a věnoval se svému hospodářství. Nenapsal žádnou knihu, nevydal žádné provolání, to vše činili jiní lékaři. A navštěvovali jej ze všech končin světa, zprvu se skepsí a nedůvěrou, a když se přesvědčili na vlastní oči, jak účinně působí k navrácení zdraví „pouhá“ studená pramenitá voda, po celém světě začaly vycházet knihy o vodoléčbě a byly zakládány vodoléčebné ústavy. U císařského dvora ve Vídni se brzy skloňovalo Priessnitzovo jméno v nejlepším duchu. Osobní lékař arcivévody Antonína, bratra císaře, požádal dokonce Priessnitze o konzultaci. Na Gräfenberk se hrnuli další a další mocní-nemocní. Dodnes slouží ke cti zakladatele, že nikdy nedovolil žádnému byť sebevýznačnějšímu pacientovi jakoukoli výjimku ve sdílení nepohodlí. Páni i kmáni jedli společně u jednoho stolu selská jídla, zažívali tytéž procedury, pracovali a sdíleli stejnou míru péče svého dobrodince. Nemoc činí lidi vzájemně si rovné.
Odborná vídeňská komise, jež na přání vídeňského dvora zkoumala léčitelovy metody z lékařského hlediska, vydala posudek, v němž mimo jiné stojí: „Priessnitz není žádný obyčejný člověk. To musí přiznat i jeho nepřátelé. Není šarlatán, nýbrž muž, který je naplněn nejčistší snahou pomoci kde může a k tomu je nadán znamenitými vlastnostmi… Nenáročný, nikdy se nevychloubá, vždy připraven pomoci svým nemocným ve dne i v noci, laskavý, ale přísný a důsledný ve svém jednání…“ Nejdůležitější pro jeho lázně ovšem bylo konstatování této komise: „Jeho léčebná metoda je nový pozoruhodný jev v oblastí zdravotnictví.“ Choval se vždy důsledně, nevěřil na lektvary a lékařské preparáty, věřil v sílu vody a sílu každého člověka umět si s nemocí poradit. Se svými pacienty žil v každodenním kontaktu, jedl s nimi ve společné jídelně, kdokoli jej mohl oslovit a promluvit s ním. V hladových letech 1846-47 poskytoval denně jídlo až třem stovkách nemajetných zdarma. Zkrátka lidumil a charakter.
Odkaz Vincenze Priessnize
Byla vodoléčba jen nafouklou bublinou, která rychle splaskla?
Nebo byl Vincenc Priessnitz tak geniální a originální, že jeho pokračovatel by musel mít stejnou sílu intuice, vůle, nezlomnosti, odvahy a důvěryhodnosti, aby gräfenberský zázrak mohl pokračovat i v dalších staletích? A snesl by vůbec dnešní zpohodlněný člověk ještě několikrát za den pokládání do osmnáctistupňové vody s následnými potními zábaly, které mnohdy trvaly několik hodin, až z něj pot lije? A poté výšlap do hor, kdy si nechal na rozpálenou hlavu padat proud chladivé vody a nazpátek pěkně bosky do lázní, k jídlu zeleninová polévka a brambory s tvarohem – a další potní kúra…?
Od Jelení studánky jsem hlubokým lesem sestoupila k dalšímu prameni – Priessniztovu. Homole sestavená z neopracovaných kamenů nese na vrcholu vytesaný pohár – symbol vody, její vládu. Chutnám chladivý jiskřivý proud, piju další a další doušky a nad hlavou mi šumí prastará jedle. Myslím na přímého a upřímného člověka, který poslal nemocné do lesů. Dal jim naději v přírodu, učil je žít v ní a s ní a uzdravovat se v její náručí. Jeho lázně dál trvají, jistě i prosperují. Les je ovšem prázdný, prameny osiřely. Vincenz Priessnizt spí svůj věčný sen v kryptě kapličky na místní kolonádě. A my stonáme stále více a chováme se, jako by „génius studené vody“ nikdy nebyl.
Čekáme, že nám od nemoci pomůže neosobní, zato odborný doktor, jenž předepíše chemicky vyrobené léky nebo nás ozáří smrtonosnými paprsky, necháme si vyřezávat nemocné tkáně a orgány a snášíme mnohdy kruté terapie a „terapie“. Nebo se upneme na léčitele, aby nám bezbolestně přiložili ruce na hlavu či postižené místo, anebo nejlépe na dálku s námi činili zázraky…
Uvěřili bychom dnes síle studené vody?
Odkaz geniálního sedláka, „vodního doktora“ z Jeseníku, zůstává pro lidstvo stále velikou výzvou.
Jitka Stehlíková, 2002